Ale nejprve přišla Smrt.

Nemohla jsem spát, hodiny plynuly jedna za druhou a já se stále převalovala v posteli. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek.

Dnešní den měl pro mě neuvěřitelný význam. Konečně se mi podařilo sdělit mé dceři, co jsem v sobě nosila posledních 15 let.

Řekla jsem ji, proč jsem odešla od jejího táty.

Že lhal nejen mně, ale lže i jí. A proto si přitáhla muže, který je podobný jako on, také lže a podvádí. Je to její učitel, aby to uviděla a pochopila.

Konečně mi celou dobu naslouchala, protože dnes už žije důsledky chybných rozhodnutí nejen nás rodičů, ale i svých vlastních. Už je cítí na vlastní kůži a dostala se do svých vlastních pastí.

Tři hodiny jsme spolu mluvily a já situaci vnímala tak, že jsme přestaly být matka s dcerou, ale staly jsme se dvěmi ženami, které si vypráví o svém životě. Až mně mrazilo, když se mi otvírala a já viděla, jak přesně kopíruje můj život. Chyby mé i jejího otce. A proto i důsledky jejich špatných rozhodnutí jsou ještě o třídu horší.

O tomto všem jsem přemýšlela a spánek ne a ne přijít. Jenže pocit sounáležitosti s dcerou brzy zmizel a místo něj nastoupil strach. Začala jsem se bát, kam až celá její situace zajde. Jak se zachová ona, a jak muž, který má v sobě tak strašného Démona, který když se probudí, dokáže i zabít.

Najednou se mi udělalo fyzicky zle. Celé tělo mne rozbolelo, každá buňka. Roztřásla mne děsivá hrůza. V tu chvíli jsem věděla, že ke mně přišla Smrt.

Mrazivá, temná.

„Co chceš?“ zeptala se mně „proč jsi až k smrti vyděšená?“

„Bojím se o své dítě, mám hrozný strach, že jednou ji ten muž ublíží tak, že se z toho už nevzpamatuje. Ublížil ji už několikrát a vždycky je to horší a horší. Vždy je v pozadí lež a peníze.“

„To je docela možné, ale co chceš po mně?“

„Jestli to tak má být, vezmi si místo ní mne. Já už mám život skoro za sebou, ale ona je mladá. Vše ji teprve čeká a její syn a můj vnuk ji potřebuje živou.“

„Ale tak to nefunguje, nemůžeš se obětovat za druhého, byť je to tvá dcera. Jestli ji zabije, odvedu si ji.“

„To je tak nespravedlivé!“ vyhrkla jsem zoufale.

„Haha, jak nespravedlivé? Smrt není soudce, smrt je smrt. Nehledej u mě žádnou spravedlnost.“

Bylo mi čím dál hůř. „Podívej, já se o ni tak strašně bojím, že z toho strachu asi umřu. Nebude ti to stačit?“

„Hloupá, pak si vezmu vás obě. A ty svým strachem nikomu nepomůžeš.“

Uvědomila jsem si, že má pravdu. Ale na mém tělesném stavu, kdy mi pomalu začínalo kolabovat celé tělo, to nic neměnilo.

Smrt stála vedle mé postele a tiše čekala. Ze zoufalství jsem se začala modlit Otčenáš, a také Zdrávas Maria. Mám zkušenost, že toto jediné mi pomohlo, když jsem byla zcela sama a úplně na dně. Jen díky modlitbě jsem dokázala zvládnout cestu tou nejhlubší temnotou.

Nezklamalo to ani nyní a trochu se mi ulevilo. „Bože, prosím, pomož mi a pomož mé dceři,“ řekla jsem nahlas do tmy.

„Tobě mohu pomoci“, ozval se ze tmy hlas.

Překvapilo mne to. „Bože, jsi to ty?“

„Ano jsem.“

„Proč pomůžeš mně a jí ne?“

„Protože ty mne vnímáš, přijímáš, začala jsi žít v pravdě. Pokud ona neudělá to samé, pokud nezačne být skutečně pravdivá především sama k sobě, pokud si nepřestane stále něco nalhávat a žít v iluzích, potom nemá šanci mně ani vidět, ani cítit, ale hlavně nemá šanci mně žít.“

„Bože, ale je to mé dítě, krev mé krve. Copak se za ní nemohu ani přimluvit?“

„Ne, takto to nefunguje. Ona je dospělá a nyní už zodpovídá za své rozhodnutí sama.“

„Ale má to tak těžké.“

„Ano, to má. Ale jen proto, že nechce vidět pravdu. Stále před ní utíká, takže její lekce jsou těžší a těžší. Má to tak mnohý. Vzpomeň si, i ty jsi to tak měla.“

„Ano, ale když bylo nejhůř, volala jsem tě.“

„Hm, takto to děláte všichni, když je zle, otvíráte se mi, voláte mně, abyste vzápětí zase zapomněli. Je třeba žít pravdivě stále.“

„Nemohu ji tedy nijak pomoci?“

„Vše, co jsi jako matka měla udělat, to jsi už udělala.  Žít život za ní nemůžeš. Ani se pro ni obětovat nemůžeš, sama Smrt ti to potvrdila. Jen bys tím ublížila sobě a jí by to nepomohlo.“

„Ale když já ji mám tak ráda. Srdce mi chce puknout, když vidím, jak trpí. A když vidím, že pokud se neprobere, přijdu o ni. Příliš ji miluji.“

„To je naprosto v pořádku. Ale nesmíš se k ní připoutávat skrze strach. Měj ji ráda tak, jak umíš, celým svým srdcem. Ale miluj ji láskou bezpodmínečnou, láskou beze strachu, láskou, která nic nehodnotí, nesoudí, ale také v ní není strach a hlavně sobectví, že o ni přijdeš. Nechej ji, ať se učí, ať dělá špatná rozhodnutí, což ji naučí dělat rozhodnutí dobrá.

 Tak to dělám i já. Miluji vás, všechny lidské bytosti. Jste mou součástí a já vám nechávám svobodnou volbu, kdy se rozhodnete otevřít se mi. Uvědom si, že vše stvořené jsem Já. Jsem dobro i zlo, jsem život i smrt. A ty, ona, všichni jste mou součástí.“

„Bože, ale já jsem myslela, že Ty jsi láska. Takže jsi i Nenávist?“

„Jak už jsem řekl, jsem vše, co je.“

„Teď tomu už vůbec nerozumím.“

„Jsem energie, která tvoří a posouvá dál. Tehdy jsem život. Pokud se někdo blokuje tvorbě, změně, nebo poznání, pak jsem bolest, utrpení a smrt.“

Pomalu jsem začínala chápat. Čím více jsem rozuměla, tím lépe mi bylo po těle i po duši. Čím více jsem se té změně otvírala, tím byl můj strach menší.

„Víš co, pojď, něco ti ukážu“, řekl Bůh a vzal mne do náruče. Nevím jak, ale najednou jsme se ocitli někde vysoko, snad v jiné dimenzi. Mé fyzické tělo zmizelo a zůstala jen duše. A ta uviděla duši mé dcery, která mi řekla: „Neboj se o mne. Mám svou cestu, žiji zkušenost, kvůli které jsem si vybrala tebe, tátu i přítele. A kdyby to náhodou dopadlo tak, jak ses bála, kdyby fyzické tělo, ve kterém nyní tam dole přebývám, zmizelo, zde, mimo fyzický svět jsme stále spolu, jsme jedno“.

Ještě jsem tam zahlédla duši svého vnoučka, který na mne mával a usmíval se od ucha k uchu. V zápětí jsem zase byla zpět, ve svém těle, ve své posteli.

Ulevovalo se mi víc a víc, až strach zcela zmizel, přišlo smíření a pocit lehkosti. Buňky v mém těle se opět konečně nadechly, protože jsem je přestala blokovat svým strachem.

„Bože, ze srdce ti děkuji. A prosím tě ještě o jedno. Mohl bys tu zůstat se mnou?“

„Ale dítě moje, vždyť já jsem tě nikdy neopustil. Stále jsem tu. Jsi mojí součástí. Jsem v tobě a ty ve mně. Nemusíš mne volat. Úplně stačí na mne nezapomínat. A také se nebát.“

 

Prožito a napsáno 13.3.2016. V den, kdy by měl můj táta 86 let.