A jsem zde s dalším příběhem ze života a novou  eknihou.

Možná vás tento příběh zaujme, nebo aspoň některá část, protože žijete něco podobného.

Roky jsem se snažila být úžasná, skvělá nebo přímo dokonalá. Moc se mi líbil ten pocit, být chválena za dokonalost. Zato nedokonalost, ta byla pro okolí nepřijatelná. Za chyby mne mí nejbližší odmítali, trestali. Za chyby jsem ve škole dostávala známky, čím více chyb, tím horší známka. Tím jsem se naučila bát dělat chyby – ze strachu z trestu. Přitom nejlépe se učíme právě skrze naše vlastní chyby a trest je jen nepochopení lekce. A bolest, kterou při tom cítíme, si způsobujeme vždy jen my sami.

Dospělí, sami nedokonalí, nás totiž chtějí mít dokonalými. Když pak oni udělají nějakou chybu vůči nám – dětem, hluboce nás to zraní. Někdy tak hluboce, že je navždy odmítneme.

PROTOŽE MY PŘECE BUDEME NA ROZDÍL OD NICH, ÚPLNĚ JINÍ. DOKONALÍ.

A pro jistotu, aby nikdo nepoznal, že to až tak není pravda, si podvědomě nasadíme masky. Něčí maska je veselá, laskavá a všeobjímající, jiná je naopak smutná, plná arogance a odmítání. Těch masek je samozřejmě neuvěřitelné množství a jsou různě promíchány. Navíc mnohdy jsou tak propracované, že jejich majitelé vůbec netuší, že jsou to jen masky. Měla jsem je také, nejprve první, a když už jsem ji nemohla zvládnout, nasadila jsem si masku opačnou.

Jenže za těmi maskami se tak špatně dýchá. Také skrze ně nevidíme, co se kolem nás vlastně doopravdy děje, protože mají dvě strany – nejen že nás chrání před zraněním, současně nám brání vidět skutečnou pravdu. Takže dříve nebo později jsme konfrontování přesně s tím, kvůli čemu jsme si ty masky nasadili. Paradox, viďte, ale tak to v životě funguje.

„Naštěstí“ se vždycky se najde někdo, díky komu máme šanci své masky uvidět. Dokud nepochopíme princip, nepřijmeme poznání a nesundáme si svou masku, bolí to. Čím více odmítáme chápat, tím více to bolí.

Jediným a současně nejlepším vodítkem rozpoznat, jaké že to masky vlastně nosíme, je vědomě sledovat, co nám vadí na druhých. To, co nás na nich jakkoli dráždí, z čeho nám není dobře nebo co kritizujeme a odmítáme, je přesně to, co je někde v nás hluboce ukryto a odmítnuto.

Osobně jsem byla přeborník v nošení masek a sledování chyb druhých, protože jsem zcela popřela a odmítla samu sebe. Takže jsem to pěkně schytávala a tomu principu ne a ne porozumět.  Celé věky jsem kvůli zranění zavírala srdce. Popírala jsem a odmítala. Sebe, matku, otce, lidi, Bohyni, Boha… A současně jsem právě těmi odmítanými toužila být milována.

Až konečně nazrál čas.

A s ním jsem dozrávala i já. Nejprve jsem napsala eBook 6 kroků jak zatočit se svými strachy a démony. Kde popisuji způsob, jak jsem si zpracovala si svůj stín – svou Hydru s názvem Odmítnutí a Popření.  Byla téměř nesmrtelná a než jsem ji objevila a zpracovala, rodili se z ní další a další démoni.

Zveřejnění tohoto eBooku mne v zápětí „navedlo“ k napsání eKnihy Prozradím ti, jak se chci (po)milovat, aneb Tajemství návratu Bohyně. Přičemž mi došly další významné skutečnosti a já se ve svém vědomí dostala ještě hlouběji. Jen to nejpodstatnější mi stále unikalo.

Samotná příprava mé poslední eKnihy, byla pro mne z počátku nesmírně náročná. Všechny ty temné a bolestné energie, do kterých jsem se musela vrátit a znovu je prožívat… Proto jsem ji chtěla mít co nejdříve „z krku“. Jenže jsem udělala chybu, která se mi obloukem vrátila v podobě bolesti. Tentokrát jsem však byla já ta, co ublížila. Nevědomě a neúmyslně.

Chybu jsem napravila a omluvila se, ale přesto jsem ztratila důvěru člověka, který nedokázal přijmout mojí nedokonalost. Toto vše mne přinutilo opět se nad sebou hluboce zamyslet. Proč jsem jen nebyla více pozorná, kde bylo moje tady a teď? Co mi celá situace v souvislosti s knihou má říci? Několik dnů jsem nechápala vůbec nic.

Dokonce jsem byla z počátku na svou knihu naštvaná a viděla v ní viníka. „Kdybys nebyla tak hrozná, tak temná, neměla bych z tebe depku. Byla bych opatrnější a tu chybu bych určitě neudělala“, opakovala jsem si pro sebe stále dokola. Nakonec jsem začala uvažovat i o tom, že se na celou knihu vykašlu a vůbec ji nevydám. Když to s ní mám tak těžké už teď, co se teprve bude dít, až ji zveřejním?! Dokonalá ukázka toho, jak viníky a zdroj své bolesti hledáme vně. Místo abychom se podívali do sebe.

„Naštěstí“ se v mé blízkosti objevil muž, který se mnou komunikoval velmi specifickým způsobem. Vědomě mi brnkal na mé skryté strunky a já najednou zase začala chápat. S jeho pomocí jsem nakonec našla ztracený směr a pak už to „jelo samo“.

Z mého nevědomí vyplavalo na povrch něco, co jsem nazvala kolektivní paradox. Mé ego, jeho dobře ukrytá temná část, která se stále halila do světla v domnění, že ono samo je světlem. A kolektivní proto, že je stále napojeno na tvrzení, které je v nás celé věky zakořeněno, tedy že jen dobrý a laskavý člověk se po smrti dostane do nebe. A co dál šíří i současné ezoterické nauky, které jsem uchopila tak, že čím lepší a dokonalejší budu, tím dříve postoupím výše, až se stanu osvícenou.

Odmítla jsem svou temnotu, protože ji odmítali druzí a nebyla jsem pro ně přijatelná, což mi neustále někdo dával najevo. Dokonce jsem díky své minulosti přišla o lukrativní práci.

Přitom jsem byla už jen kousek od něčeho, co jsem hmatatelně cítila, a jen kvůli tomu, abych se druhým, kteří mne už stejně odmítali, nejevila ke všemu ještě jako trapná, směšná, nebo dokonce bláznivá, jsem se bála si přiznat, kdo doopravdy jsem… A co pro mne bylo a je to NEJPODSTATNĚJŠÍ!

Mé nechtěné ublížení druhému člověku nastartovalo hluboký proces, takže jsem sedla, celou knihu předělala a ještě doplnila o další texty, které jsem před tím neměla odvahu zveřejnit. Abych vám ji, dnes už bez obav a naprosto srovnaná, předložila jako svou výpověď o tom nejhorším, čím jsem dlouhé roky procházela. O nejtemnější části sebe samé a svého skutečného příběhu.

Ne kvůli senzaci, ale kvůli tomu, abych předala dál své poznání, ke kterému jsem dospěla skrze vlastní zkušenosti. Jen tentokrát se jedná o jinou kvalitu, než v předchozí „eKnize Prozradím ti…“, Píšu o tom, co jsem přežila a co mne nakonec zachránilo.

K pochopení Kolektivního paradoxu mi pomohla i vzpomínka na můj blogový příběh Dnes v noci ke mně promluvil Bůh. V něm mi On samotný mimo jiné říká: „Jsem vše, co je. Jsem energie, která tvoří a posouvá dál. Tedy jsem život. Pokud se někdo brání tvorbě, změně, nebo poznání, pak jsem bolest, utrpení a smrt.“ A mně v celé síle došlo, že tedy i já jsem vše, světlo i tma. Teprve takto jsem celistvá. A jedině tímto přijetím se stávám zase tím, čím jsem odjakživa byla – součástí celé JEDNOTY.

Můj osobní i kolektivní paradox – touha být dokonalá a pouze světlem, mě před tímto poznáním stavěla poslední zeď a nepouštěla dál. Teprve přijetí toho nejhoršího a vlastní temnoty tuto zeď zbouralo.

A konečně se ke mně Bohyně mohla vrátit. Napojila jsem se na její energii a stala se její součástí. Ale ne té, co jsem ze sebe dělala na venek kvůli svým otrokům a tím jim vlastně sloužila. V sobě uvnitř, ve svém srdci, si jí konečně dovoluji být. A také se už nebojím světu říci své jméno, které mám celé věky. Od doby Atlantidy, kdy jsem jako VĚDOMÍ vstoupila na zem skrze fyzické tělo. Jméno toho vědomí je ACEA. Je to vlastně kód, který mne propojuje s energií Plejád, odkud toto VĚDOMÍ JÁ, pochází.

Vím, že jsem vším, co je. Jsem dobrá i zlá, krásná i ošklivá, chytrá i hloupá, jsem moudrá i naivní, dokonalá i nedokonalá, schopná i neschopná, dobrá i zlá. Prostě JÁ JSEM Acea. Vědomí, které skrze svou vlastní temnotu a lži našlo pravdu za ní ukrytou, tudíž už nemusí ty lži dál žít a nosit jakékoli masky, aby nikdo nic nepoznal.

A kupodivu osvícení, tak jak jsem si ho představovala, se nekoná. Naopak mám pocit, že najednou nevím nic. Velký rozdíl v mém vnímání je však ten, že mne to nechává klidnou, protože jsem přesvědčena, že to, co budu potřebovat vědět, ke mně zase dorazí ve chvíli, až nazraje čas.

Na závěr vám chci sdělit:

Moje nová nedokonale dokonalá kontroverzní eKniha plná temnoty je jen pro velmi odvážné lidi.

Není pro hledače senzací, byť píšu o zkušenostech, ke kterým se jen tak nedostanete.

Také není pro sexuální zvědavce, i když o sexu, o tom perverzním, hovořím bez příkras.

Je pro lidi, kteří si kladou otázky a opravdově hledají. Pro ty, co mne nehodlají soudit, ale naopak jsou si vědomi, že jim mé příběhy mohou posloužit jako zrcadlo. A to, co v něm uvidí, to, co se jim nebude líbit, mají také a na tom mohou začít vědomě pracovat. Aby i oni mohli sundat své masky a začít konečně svobodně dýchat.

Píšu o perverzním sexu, tedy o mocné energii, která se dnes tak dobře prodává a které je mezi námi více, než mnozí tuší. Já se s touto energii seznámila na různých úrovních, vešla do ní z jedné strany a vyšla stranou druhou.

A mám odvahu ukázat vám svou cestu temnotou, protože jsem ji bez výhrad přijala.

Budete-li sami k sobě poctiví, může se stát, že magie emocí, které jsou v příbězích mé eKnihy Byla jsem profi Domina ukryty, vám pomohou najít klíč k vašemu srdci a zpracovat si vlastní temnotu, aniž byste museli prožívat to, co já. Protože nemůžeme dostat to, co chceme, dokud odmítáme přijmout to, co nechceme. To je ten paradox.

Z celého srdce vám přeji, abyste zvládli přijmout a zpracovat vše, co vás nepouští dál a tím se napojili na vlastní zdroj VĚDOMÍ.

Tak bude moje mise zde, maximálně naplněna.

Komentáře

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Zaujal vás můj článek? Chcete vědět více, například co nabízím?

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This