Tento zážitek je staršího data, z dob, kdy jsem ještě bydlela v Praze. Stal se mi v Kobylisích, na zastávce metra, hned vedle Katastrálního úřadu.
Jela jsem z města a cestou jsem si ve stánku koupila housku. A protože jsem měla hlad, hned jsem se do ní pustila. Najednou mi v batohu začal zvonit mobil, tak jsem ho druhou volnou rukou vytáhla a batoh si hodila přes jedno rameno.
Volali mi z bývalé práce, kvůli nějakým dokladům, které potřebovali podepsat.
Byla jsem zabraná do hovoru, přesto jsem najednou na zádech ucítila divný pohyb. Poučena z předchozích dob, kdy jsem byla 5 x okradena, jsem okamžitě zareagovala. Do telefonu jsem řekla moment, strčila ho do kapsy a ihned popadla batoh – samozřejmě byl otevřený a peněženka nikde! Jen kousek za mnou stál nějaký muž. Chlap jako hora.
Okamžitě jsem na něj uhodila: „Vy jste mi ukradl peněženku!“
„No dovolte“, řekl ledabylým tónem, „já jsem vám nic nevzal.“
„Má ji v ruce za zády“, hlásila mi paní, která zrovna přicházela od metra a muže viděla zezadu. „Má v ruce nějakou peněženku,“ upřesnila ještě.
Bez přemýšlení jsem k němu přiskočila a vytrhla mu pravou ruku schovanou za zády.
A co myslíte? Samozřejmě že ji tam měl!
Vyrvala jsem mu ji z ruky se slovy: „To je moje peněženka!“
Začal cosi koktat, chvíli couval, načež se otočil a chtěl zmizet v metru.
A do mě vjela taková zlost, takový vztek! Vybavily se mi všechny mé pocity zoufalství a beznaděje, které jsem po všech těch krádežích prožívala. Kdy jsem přišla o veškerou hotovost a neměla ani na jídlo. Takže jsem se za ním rozběhla a s výkřikem: „Ty hajzle!“ jsem ho pořádně nakopla do zadnice.
Načež jsem si vzpomněla, že v kapse mám stále zapnutý telefon. Vzala jsem ho a úřednice, která tam pořád ještě byla a celou akci slyšela, jen lapala po dechu.
„Páni, vy tedy jste odvaz!“ bylo vše, nač se zmohla.
V klidu a s dobrým pocitem jsem pak dojedla svou housku, kterou jsem celou dobu držela v druhé ruce.
A od té doby mě už nikdo nikdy neokradl.
[content id=1286][/content]