Bylo pár dní po Silvestru a já se vydala do centra Prahy. Chtěla jsem si v tom novém roce udělat nějakou radost, protože letošní Silvestr za moc nestál. Jako správné ženské mi radost vždycky udělá nějaký pěkný hadřík a protože jsem současně šetřivá, rozhodla jsem se navštívit second hand. Mám jeden takový oblíbený „megasekáč“ přímo na hlavním nádraží.

Vždycky tam narazím na něco zajímavého a ani tentokrát jsem nebyla zklamaná. Jenže mi došlo, že jsem totálně bez hotovosti, v peněžence mi po svátcích zbylo jen pár drobných. A tak jsem si několik svých hadříků za „pár“ korun uložila u paní pokladní a běžela vybrat o patro níž do bankomatu v nádražní hale.

Zřejmě jsem byla při své činnosti sledována, protože když jsem od bankomatu vyrazila zpět k sekáči, zastoupil mi cestu muž. Vcelku mladý, dobře oblečený, ale co bylo hlavní – o berlích. Velmi slušně mne pozdravil a pak už se nezatěžoval dlouhým vysvětlováním a hned to na mne vybalil: „Jsem na ulici a prosím o nějaké drobné.“ Vše řekl velmi, decentně a úslužně a já, jak to už ze zásady nějaký čas nedělám, jsem vytáhla peněženku. Současně jsem si ho projela rentgenovým zrakem od hlavy po paty, tedy po patu, měl totiž jen jednu nohu, proto ty berle.

Už už jsem vytahovala drobné mince, ale najednou, ani nevím proč, jsem vytáhla stravenku v hodnotě 90 Kč a podala jsem mu ji se slovy. „Chlast vám za ni neprodají, za to se za ni slušně najíte.“ Načež jsem se obrátila a odešla o patro výš pro svůj úlovek, který byl v podobné hodnotě jako ta stravenka.

Cestou zpět do metra, jsem v nádražní hale toho člověka uviděla znovu, opět žebral. Asi mu ta stravenka nestačila, řekla jsem si, a víc jsem ho neřešila.

Sešla jsem dolů, sedla si na lavičku a těšila se z radosti ze svého „nového úlovku“. Jenže můj zážitek s jednonohým žebrákem ještě neměl být u konce. Objevil se znovu, kousek ode mne a co čert nechtěl, mířil zase ke mně. „Safra, co chce? Ještě jednu stravenku? Znovu peníze? Copak mu to není hloupé?“ říkala jsem si pro sebe během těch pár vteřin, než ke mně dorazil a přitom jsem ho upřeně sledovala.

Všiml si toho: „Co na mně tak vejráte? Já nejsem žádnej chudák, žádnej bezdomovec!“ hrubě na mne vypálil, načež ztěžka dosedl na lavičku vedle mě.

Zůstala jsem na něj chvíli němě zírat, zřejmě s pusou otevřenou. Jenže. Kdysi bych zůstala u toho, kdysi bych jen zakroutila hlavou a uvnitř zůstala naštvaná. Jenže já už dávno nejsem ta chuděra, která si nechá vše líbit. Takže jsem zavřela ústa, polkla a přešla do útoku: „Tak proč o patro výš žebráte? Proč otravujete slušné lidi?“

„Co si to dovolujete? Ta moje bunda je mnohem dražší než to co vy máte na sobě!!!“ zaútočil zase on.

„To je docela možné,“ vzpomněla jsem si na svůj nákup v sekáči, „dobře, tak mi vraťte tu devadesátikorunovou stravenku, co jste si na mně před chvíli nahoře vyžebral!“ vrátila jsem mu stejným tonem.

Ztuhl a dlouze se mi zadíval do očí, zřejmě stále nechápal. Došlo mi, že mne do této chvíle nepoznal. Na ten jeho pohled asi do smrti nezapomenu. Oči dokořán, nejisté, tápající, hledající, ale hlavně hrozně, hrozně moc zakalené. Cítila jsem, že v tom pohledu bylo něco víc, jakási prosba, či co. Neodvažuji se však soudit, jen se mne to hluboce dotklo a zasáhlo.

Avšak najednou už tu byl vlak, já vstala a nastoupila. On také, do stejné vozu, ale na jeho úplně opačný konec.

Jela jsem jen jednu zastávku, ale stále jsem musela přemýšlet svém o zážitku, a hlavně o těch očích. A nevím proč, nikdy před tím jsem to neudělala, ale tentokrát jsem cítila, že to prostě udělat musím. A nejen kvůli sobě. Tedy než jsem vystoupila, přešla jsem přes celý vagon metra a stoupla si před toho muže. A nahlas jsem řekla, co jsem v tu chvíli cítila: „Pane, vy jste sice bez nohy, za což je mi vás moc líto. Avšak, a to je mnohem horší, vy jste také přišel o páteř!“

Teprve pak jsem se otočila a vystoupila.

Komentáře

Nejnovější příspěvky

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. Píšu o tom, co jsem na vlastní kůži prožila - syndrom nechtěného a odmítnutého dítěte versus vztahy a sexualita, včetně stínů a démonů, které mne mým životem provázeli. Své poznání dávám do příběhů s nadějí a vírou, že jednou třeba pomohou někomu jinému. Můj příběh najdete zde>>

Zaujal vás můj článek? Chcete vědět více, například co nabízím?

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

E-book 500 odstínů temnoty

jako nahrávku v MP3 formátu namluvila Elli Staníková ze Svobodného vysílače,

kde se též před časem vysílal. 

You have Successfully Subscribed!

Share This