Dnes po ránu, v čase, kdy mne většinou napadají ty nejlepší myšlenky, jsem přemýšlela o své nové eKnize a příběhu, který v ní vyprávím.

Přemýšlela jsem o slovech lidí, kteří ji už četli – že kniha není pro každého, nebo že příběh je silný… První mne napadla myšlenka, že je to jen úhel pohledu toho kterého člověka. Pro někoho, kdo si prošel svým vlastním peklem, bude můj příběh „čajíček“.

Jsem, přesvědčena, že většina z nás prožívá svá soukromá dramata dnes a denně. A mnohdy si to ani neuvědomuje, a nebo to, co se mu děje, dokáže bagatelizovat, zamést pod koberec, prostě nevidět. Je to síla, nebo slabošství? Nevím, a nechci to jakkoli hodnotit.

Vzhledem k faktu, že mně rodiče celé dětství a dospívání nedávali zpětnou vazbu, nestarali se o mé pocity ani názory, prostě jakoby tu pro mne nebyli, mé ego nebylo zas až tak moc pokřivené. Bylo však výrazně naformované několika zásadními událostmi, z nichž asi ty nejdůležitější – byla nenávist k vlastní matce a strach o otce – který jsem pak zopakovala s každým mužem v mé blízkosti. A pak také snaha stahovat z rodičů negativní energii, aby byli šťastní s nadějí, že pak mne začnou milovat. A i toto jsem „úspěšně“ opakovala dál ve svém životě.

Tyto zásadní skutečnosti mne a celý můj další život naformovaly do podoby, jaký byl. Díky nim jsem se naučila vidět souvislosti. Naučila jsem se vnímat, co je skryté za slovy i činy druhých. Mnohdy už dokážu vidět, kam takové jednání směřuje a jak může skončit.

Ale naučila jsem se neříkat to lidem do očí, protože to nemají rádi. Nechápou totiž, že vyřčené nemusí znamenat, že je chci ohrozit, ale naopak… že zvědoměním problému se jeho dopad může hodně zmírnit, případně se celá situace může naprosto zvrátit.

Je to, jako když bych řekla – tou cestou nechoď, je tam samé bláto a na konci je obrovská díra, ve které se ten, kdo neumí plavat, ten, kdo nemá silnou víru, utopí. Vím to, protože já tou cestou už šla a také se málem utopila. Pokud mým slovům uvěříš, pokud přijmeš radu zkušenějšího, nemusíš tu cestu vůbec absolvovat. Protože v podstatě jde o jedno jediné, a to poznání najít víru v sebe sama…

Viru silnou a opravdovou. Která není postavena na vnějších úspěších, na tom, co jsme vybudovali, co jsme si koupili, kde jsme byli a co se naučili. Ale je postavena na vědomí toho, kdo jsme a kam celým svým životem směřujeme.

Jen je třeba dát pozor na rozdíl mezi moudrostí a zbabělostí… To první je záležitost srdce s rozumem, to druhé pouze ega.

A víte co je na tom všem nejzajímavější? Že přesně tato slova, tyto myšlenky jsou nejdůležitější především pro mne. Protože do nedávna, ještě chvíli před vydáním eKnihy, jsem si říkala, že já jsem byla ta neschopná a hloupá, která do té jámy musela spadnout, abych sama v sebe uvěřila.

Dnes vím, nebylo to mé prokletí, protože jsem si uvědomila, že já tu víru v sebe  a v hlubší smysl všeho dění, vždycky měla, i když mnohdy slabou. Musím si to stále dokola opakovat a posilovat ten DAR, který mám!

Který máme my všichni…

[content id=1296][/content]

Dagmar Baránková

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>