A to téměř doslova a do písmene.

Bylo hodně chladné ráno a já už třetí den „pracovala“ na svém otužování v bazénku místního balneoparku. Tentokrát se mi už vcelku snadno a rychle podařilo překonat počáteční odpor těla i mysli, a jen jsem si tak v té, osm stupňů „teplé“ vodě, povlávala a snažila se představovat si teplo.

Po chvíli mne z mého zamyšlení vytrhl pozdrav: „Ahoj!“ Podívala jsem se směrem, odkud hlas přicházel, ale nic jsem neviděla, jen obrysy těla. Neměla jsem totiž brýle a navíc ta osoba měla za zády slunce, takže nebyla šance uvidět jí do obličeje.

„Ahoj.“ Odpověděla jsem nejistě a rukou jsem si zaclonila oči ve snaze zabránit slunci aby mne oslňovalo. A pro jistotu jsem dodala: „Ale vůbec nevím, kdo jsi?“

„Místo odpovědi jsem však dostala další otázku: „Neviděla jsi tady Mirka?“

„Nikoho jsem neviděla, tedy ani Mirka.“ Odpověděla jsem poctivě a v té chvíli té osobě došlo, že se ji marně pokouším poznat, tak ještě dodala: „To jsem já, Hela, sousedka.“

„Ahááá…“ došlo mi to konečně. „Co jsem tady ve vodě, nikdo kolem nešel.“

„Hmm, kde může být, říkal, že půjde sem?!“ nahlas přemítala moje, konečně poznaná sousedka, a v zápětí dodala: „Jsi dobrá! Není ti v té vodě zima?

Do této chvíle nebyla, ale po nahlas vyslovené otázce jsem náhle ucítila obrovský chlad. Koukla jsem na mobil, kde stopky přesně odpočítávaly čas zde strávený, a uviděla číslici blížící se k pěti minutám. Páni, to jsem dobrá, uvědomila jsem si, a a došlo mi, že chvíli pobytu ve vodě jsem opět o pár minut prodloužila.

A tak jsem se zcela racionálně rozhodla, že pro dnešek stačí. Už jsem se nedokázala koncentrovat na vnitřní teplo a zima mi probíhala celým tělem, především po zádech.

„Právě mi začalo být chladno a tak pro dnešek končím,“ odpověděla jsem na otázku, vyslovenou před chvílí.

„Stejně jsi dobrá. Já bych to nevydržela ani chvíli. Ještě tak pod venkovní sprchou, tam s Mirkem dost často chodíme, ale tady bych to nezvládla,“ pokračovala, zatímco se rozhlížela po okolí. Nakonec ještě dodala: „Kde ten Mirek jen může být?“

Při jejich slovech jsem vystoupila po schodech z bazénu a chtěla si z batohu vytáhnout ručník, shodit plavky, osušit se a obléci. Jenže svou činnost jsem nedokončila. Sousedka, mezitím přisedla na sedátko kousek od mého batohu a mluvila dál. A náhle ji slyším, jak říká: „V létě mi zemřel táta a před pár dny i máma“.

V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby na mne sáhla smrt. Protože už nemám ani jednoho z rodičů, moc dobře vím, jak je odchod každého z nich bolestný.  Zcela spontánně jsem k ní přikročila, pohladila ji po rameni a řekla: „to je mi skutečně moc líto, upřímnou soustrast.“

Odpovědí mi byl vodopád slz, které potřebovaly ven. „Máminu smrt jsem ještě jakž takž zvládla. Byla nemocná, v celém těle už měla metastáze, takže to pro ni byla úleva. A vlastně pro nás, pro všechny. Ale tu tátovu smrt nemohu rozdýchat. Byl úplně zdravý, jen bez mámy už dál nechtěl žít, tak to normálně zabalil. A představ si, že když už jsem věděla, že je to špatné i s ním, když jsem po zaměstnavateli chtěla volno, abych za ním mohla jet, nepustili mne. Já, obyčejná prodavačka, jsem byla nezbytně nutná na svém pracovišti. Do rána zemřel a pak jsem tam stejně odjela. Hrozně si vyčítám, že jsem se s ním nemohla ani rozloučit.“ Dodala ještě a pak už kvůli slzám nemohla pokračovat…

Smrt na mne sáhla, dnes už podruhé a málem jsem dostala zimnici. „To je strašné a je mi to moc líto… Ten dnešní svět je nějak vzhůru nohama, umírání a smrt přestali mít lidé v přirozené úctě a peníze jsou u mnohých nejdůležitější ze všeho,“ dodala jsem ještě, ale v tu chvíli jsem všechen ten chlad v sobě i kolem sebe už dál nedokázala snášet. Tak jsem se sousedce omluvila a konečně se začala starat o sebe samu. Především jsem se sebe shodila mokré plavky a rychle se oblékla do suchého.

Ta zatím dál pokračovala ve svém monologu a přitom si stále utírala slzy. Inu, odchod blízké osoby je vždy bolestný. A ona teď měla minimálně dvojnásobnou bolest. Cítila jsem s ní, nicméně tyto pocity můj vnitřní chlad ještě zvyšovaly.

Ještě, že ve chvíli, kdy jsem už byla oblečená, zahlédla svého muže opodál, na louce, kde cvičil. Protože já musela někam do tepla a to hodně rychle. Šla kousek se mnou a když jsme se konečně rozešly, rozběhla jsem se, abych se co nejrychleji zahřála.

Podařilo se mi to až za několik hodin, doma a pod peřinou.

Jenže od té doby jsem už do bazénku nešla. Už se mi tam za žádnou cenu nechtělo. Probírala jsem své pocity ze všech stran, zkoumala, zda je to strach, odpor ega, který potom intenzivním chladu nastoupil.

Skutečné souvislosti mi došly až za několik dní. Uvědomila jsem si, že po všech traumatech, které jsem během svého života prožila, mám hodně oslabené ledviny. Nejhorší to asi bylo v období, když jsem měla naráz dvě práce. S první (kontrolor OSA) jsem chtěla skončit ve chvíli, kdy by se mi plně rozběhala ta druhá (tantrická masérka). Tehdy jsem  byla totálně vyčerpaná a své ledviny jsem cítila, jako by byly z kusu ledu. Nakonec nic z mých plánů nevyšlo a já skončila v invalidním důchodu.

Smrt, která kolem mne prošla v podobě sousedky, bylo varování. Bylo to upozornění mých Andělů strážných, že tudy cesta k probuzení síly  mne a mých ledvin nevede. Zvlášť, když jsem začala tak razantně, bez přípravy a více méně v zoufalství ze špatného počasí. Uvědomila jsem si, že já a především mé ledviny potřebují laskat, hýčkat a koupat se v lásce. A ne zažívat šoky z ledové vody, mohly by totiž zkolabovat úplně.

A tak opět posílám díky někam tam nahoru. Vím, že bych to dokázala, tedy moje mysl ano, ale tentokrát nemohu, vlastně nesmím.

Uvědomuji si, že pan Wim Hof si pomocí této techniky zpracoval své obrovské trauma ze smrti. Ale… Má za sebou zcela jiný život než já. A je muž. Já, žena jsem si způsobila trauma vždy, když jsem své pocity neposlouchala. Což mne naučilo nejen vnímat signály svého těla, jeho řeč, ale také jsem se naučila vnímat signály z vnějšku. A vždy, když jsem dala na svou intuici, vždy se mi to vyplatilo.

Čím vším jsem za svůj život prošla, si můžete přečíst v mém příběhu, který jsem nazvala Všechny odstíny temnoty s podtextem Příběh o návratu do světla.

[content id=1296][/content]