Milý čtenáři,

původně jsem napsala text, v souladu s nadpisem. Už když jsem ho psala, bylo mi nějak divně. Ve chvíli, kdy jsem ho zveřejnila, se mi udělalo fyzicky zle a měla jsem pocit, jako bych přicházela o sílu. Šla jsem tedy ven, do lesa, s nadějí, že tam mi bude líp, jako vždy předtím. Jenže čím déle jsem šla, tím hůř mi bylo, až jsem v půlce cesty málem zkolabovala. Musela jsem si sednout a nějakou chvíli jen dýchat, až se mi konečně začalo ulevovat.

Celou dobu jsem se stále dokola ptala, co se to se mnou děje? Když v tom náhle na mne moje podvědomí vybaflo – „Já už to tak nechci!“ A ihned mi to došlo – už nesmím psát takovéto texty! Už jsem ve zcela jiných energiích a nesmím se vracet. Nesmím stále dokola, jen jinými slovy opakovat to, co už bylo mnohokrát vyřčené v domnění, že to někoho probudí.

Já sama mám jít dál!

Prostě tak, jak jsem přestala pít alkohol, protože mi po něm začalo být zle, jak jsem se přestala stýkat s určitými lidmi, protože mi s nimi nebylo dobře, nastal nyní čas změnit i energii své tvorby a toho, kam směřuji svou pozornost.

Takže text jsem smazala a nyní musím počkat, až ke mně v realitě přijde to, co cítím, že se už blíží. Chci dovolit Vesmíru, aby se stalo, co se má stát, aniž bych to hrnula před sebou nebo se do něčeho silou nutila, což je pro mne v situaci ve které se právě nacházím, docela „pěkná“ zkouška. Naštěstí už tuším, co to bude, ale nechci předbíhat událostem. Možná se na nějaký čas odmlčím, možná nakonec vše bude zase úplně jinak, to sama ještě dost dobře nevím…

Co však zcela jasně vím, konečně nazrál čas k další změně.

[content id=1296][/content]

Dagmar Baránková

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>