Dvě témata, která se týkají téměř všech. Do nedávna i mne.

K tomuto zamyšlení mne přivedla událost, která se uplynulý týden konala kousek ode mne, u nás v Priessnitzzových lázních Jeseník. Probíhal zde totiž 60. ročník Psychofarmakologického kongresu.

Že se opět koná, jsem věděla, je tomu tak každoročně vždy po Novém roce. Ale jinak jsem to vůbec nepoznala. Téměř denně  chodím s pejskem na dlouhé procházky do lesa, přes centrum lázní, ale tentokrát venku nebyla ani noha. Jen obrovský transparent na hlavní budově hlásal do světa, že se tu něco děje.

Všichni účastnící byli zalezlí uvnitř, protože celý týden bylo vlhko, chladno a mlha, která se pomalu dala krájet. Něco, co mne osobně nezastaví, protože ven prostě musím, dělá mi to moc dobře po těle i po duši.

Ale poslední den kongresu, v sobotu, kdy se současně konala i volba prezidenta, jsem chtě nechtě musela do hlavní budovy Priessnitzzova lázeňského domu, protože zde také byla volební místnost.

Uvnitř, v hale se tlačilo plno nastrojených lidí kolem stánků, na nichž velkými písmeny stálo – Deprese, Pomoc z depresí, Jak na stres, Náš přípravek…vám zaručeně pomůže… Světelné lampy, které nahrazují sluneční světlo. Prostě byznys jako hrom!

Kdybych nechtěla splnit svou občanskou povinnost, prchnu hned, jak jsem to uviděla. Takto jsem jen zatnula zuby a prodrala se těmi davy do volební místnosti. Načež jsem vhodila svůj hlas do urny a mazala pryč. Musela jsem do lesa, abych se z toho všeho humbuku vzpamatovala.

Venku jsem se ještě minula s mladými ženami, které jsem zahlédla uvnitř, u jednoho ze stánků na zaručené výrobky na depresi. Už tehdy jsem si všimla, jak jsou obě načančané a perfektně nalíčené a hlavou mi proběhlo srovnání s mou bundou, nemoderní, zato velmi teplou.

Jedna z nich měla kraťounkou minisukni a silonky a první co mne napadlo, že takto oblečena do zdejšího počasí, musí zákonitě nastydnout.

Než mi zmizely z doslechu, zachytila jsem, jak minisukně říká své kolegyni: „Nechápu, jak zde můžou lidi žít? Kromě lázní tu nic není. A ta příšerná zima a mlha….brrr, celou dobu, co tu jsem, mám depku. Ještě že vydělávám tolik, že si mohu několikrát za rok odletět na Bali. Mít více času, tak tam jsem pořád.“ „No jo, ale to bys zase neměla takový plat“, odpověděla jí kolegyně a obě se začaly hlasitě smát…

Co si říkaly dál, jsem už neslyšela, protože jejich slova mne podvědomě přinutila přidat do kroku. Ale celou dobu, co jsem šla k Bezručovu prameni, jsem musela přemýšlet.

Před 18 lety jsem se odstěhovala do Prahy, i kvůli práci. Tam jsem to dopracovala až do invalidního důchodu druhého stupně. Před pěti lety, po návratu domů, jsem zde stabilní práci už nenašla. Ale začala jsem se otužovat v Balneoparku, v ledové vodě. To mi pomohlo vyléčit psychosomatické bolesti nohou, díky kterým jsem v Praze nemohla chodit, spát… dnes ujdu i 15 kilometrů, aniž bych měla bolesti.

Také jsem začala více zdravě jíst a přestala pít alkohol. Díky konopnému máslu, které jsem se souhlasem svého ošetřujícího lékaře užívala několik let, jsem si upravila spánek tak, že dnes spím jako mimino. A užívám ho jen zcela výjimečně, protože už nemám důvod. Jen když se chci něco dozvědět, protože jsem se s ním naučila šamansky pracovat a vím, že mi pomáhá rozšiřovat vědomí.

Napsala jsem svůj životní příběh Všechny odstíny temnoty, aneb návrat do světla, díky kterému jsem zpracovala všechna svá traumata, nechtěným dítětem počínaje, přes znásilnění a zneužívání, až po ztrátu všeho… Zpracovala, odpustila a jdu dál.

Bez antidepresiv, bez všech drahých zázračných přípravků, které prý zaručeně pomáhají.

Na to, abych jezdila na Bali, nemám. Za to vím, že žiji v klidu, bez stresu, v krásné přírodě, kde je tak vysoká energie, jako na těch nejposvátnějších místech. A kde je stále ještě čistý vzduch a živá voda tryská z pramenů všude kolem. A kde jsou hluboké lesy, ve kterých nepotkáte živou duši. A pokud ano, je stejně naladěná jako vy, protože v lese ve stresu prostě být nemůže.

Nerada bych, aby toto mé zamyšlení vyznělo jako něčí kritika. Ani jako chlubení se, co vše jsem dokázala, či skrytá snaha o prodej mé e-knihy. Jen jsem chtěla říci, že mnohdy hledáme složitosti tam, kde fungují staletím prověřené principy. On ten pan V.Priessnitzz byl totiž velmi moudrý muž. Mnohem moudřejší, než si dnes mnozí chytří myslí…

Komentáře

Nejnovější příspěvky

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. Píšu o tom, co jsem na vlastní kůži prožila - syndrom nechtěného a odmítnutého dítěte versus vztahy a sexualita, včetně stínů a démonů, které mne mým životem provázeli. Své poznání dávám do příběhů s nadějí a vírou, že jednou třeba pomohou někomu jinému. Můj příběh najdete zde>>

Zaujal vás můj článek? Chcete vědět více, například co nabízím?

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

E-book 500 odstínů temnoty

jako nahrávku v MP3 formátu namluvila Elli Staníková ze Svobodného vysílače,

kde se též před časem vysílal. 

You have Successfully Subscribed!

Share This