Pejskové jsou naprosto úžasné bytosti, takže jakmile jsem dospěla a mohla rozhodovat sama za sebe, vždy jsem nějakého měla. A každý z nich mne něčemu naučil, například jak s láskou přijmout smrt někoho blízkého.

Zjistila jsem také, že nás učí jak vypadá bezpodmínečná láska. Žijí z toho, že mohou milovat svého pána. Když žádného nemají, strádají.

I můj současný pejsek mne něčemu hodně důležitému naučil.

Stalo se to jednou brzy zjara. Zima tehdy byla hrozně dlouhá, počasí ošklivé, neustále zataženo a pošmourno. Když konečně vysvitlo slunce, musela jsem jít ven, pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu, protáhnout tělo a načerpat energii přírody, lesa. Byla to první zima po mém přestěhování z Prahy a já si měla ověřit, že jsem tam přišla o přirozené instinkty a obezřetnost. 

Cesta byla blátivá a odhrnutý sníh tvořil po bocích vysoké bariery. A všude mimo cestu byly ještě spousty sněhu.

Můj pejsek vedle mne vesele poskakoval, protože i on miluje procházky. Šla jsem místy, kde  jsou v lesním porostu průklesty a ty nabízely překrásné výhledy na hory. Kochala jsem se a radovala z krásného odpoledne.

Na cestě jsme potkali pár lidí, které hřejivé sluníčko také vytáhlo ven. Dala jsem se do řeči s jednou ženou a společně jsme si notovaly jak je báječné, že se blíží jaro. Koutkem oka jsem při tom pozorovala svého psíka.

Viděla jsem, jak přeskočil sněhové bariéry vedle cesty a rozběhl se ze svahu dolů, zřejmě stejně jako já zahlédl v dálce srnky. Zavolala jsem na něj a on se otočil směrem ke mně. Přestala jsem mu věnovat pozornost, protože paní se mne začala na něco ptát.

Chvíli jsme si povídaly, pak se rozloučily a ona odešla. Dál jsem pozorovala krajinu, svah, u kterého jsem stála, malé smrčky, kterým ze sněhu vykukovaly jen špičky.

Najednou se mnou otřásla zima, zavolala jsem tedy na pejska, že jdeme domů. Čekala jsem a nic. Znovu jsem zavolala a pak začala pískat. Toto byl náš domluvený signál, na který reagoval okamžitě. Jenže zase nic. Trochu mne to znejistilo, kde jen může být? 

Volala jsem a pískala, až jsem měla sucho v puse. Nakonec jsem i já přelezla sněhové bariery a po zadnici sjela z břehu mokrým a těžkým sněhem do lesního porostu. Tam jsem se začala prodírat, skoro po pás zabořená, volala a volala. Pejsek však nikde.

Pomalu a jistě na mne začal padat dusivý strach. Co když ho nenajdu?

Náhle jsem ve sněhu uviděla jeho stopy. Super, podle nich k němu určitě dorazím! Stopy kroužily sem a tam a za chvíli se spojily se stopami srnek. Aha, určitě je začal honit!

Jenže najednou se stopy obrátily opačným směrem, aby se mi po chvíli zcela ztratily. To už jsem si začínala zoufat. Byla jsem promočená na kůži námahou i mokrým sněhem. Kde jen to psisko je?!

Nevěděla jsem, kterým směrem se má vydat. Praly se ve mně pocity vzteku na neposlušného psa současně se strachem o něj.

Napadlo mne, že už je nahoře, na cestě a čeká tam na mne. Co nejrychleji, jak jen to v tom hlubokém sněhu šlo, jsem se tam vyškrábala. Ale nikde nikdo. Sluníčko už zapadlo a začínalo se smrákat. A také začalo pěkně přituhovat.

Co si počnu? Co mám dělat? Co když ho NENAJDU! Srdce mi sevřela ledová hrůza. Bože, to mi přece nemůžeš udělat! Už jsem o tolik jsem přišla. Tak moc jsem musela obětovat, abych změnila svůj život, a teď mám ještě přijít o toho nejbližšího tvora?! To prosím ne…prosím… Slzy jako hrachy se mi začaly koulet po tvářích.

Roztřásla mne zima a strach. Rozum mi říkal, jdi domů, nebo tu nastydneš a onemocníš. Psa nenajdeš. Leda že bys prolezla celý les, a ten je sakra velký. Za chvíli bude tma, takže stejně nic neuvidíš!

Ale srdce chtělo něco jiného. Nemohu bez něj být, když teď odejdu, on tady někde zmrzne a to si nikdy neodpustím. Po zbytek života budu žít s pocitem, že jsem neudělala vše, co bylo v mých silách.

A to rozhodlo. I kdybych tu měla zmrznout s ním, kdybych ho měla hledat celou noc, udělám to!

Vykročila jsem po cestě, dál směrem od domova. Ušla jsem asi tak 20 metrů, když mne něco přinutilo podívat se do leva, pod břeh u cesty. A tam byl můj pejsek, jen pár metrů ode mne!

Srdíčko mi v tu chvíli radostí málem vyskočilo z hrudi. Ty Lumpíku jeden, pojď sem! Volala jsem na něj štěstím bez sebe. Ale nic, pejsek se ani nepohnul, jen se na mne koukal.

Znovu jsem přelezla sněhové bariery a dotrmácela se k němu. „Co tady děláš, proč se neozveš?“ Hubovala jsem mu, ale jen na oko, všechny ty rozporuplné emoce musely ven. Asi je unavený, řekla jsem si a chtěla ho vzít do náruče. Ale vůbec nešel zvednout. V tom sněhu byl úplně zapasovaný a mně trvalo hodnou chvíli, než jsem ho z jeho vězení vyrvala. Navíc vážil třikrát tolik než normálně, protože se mu na jeho huňatý kožíšek nalepily obrovské hroudy mokrého sněhu. Všude dokola byly vidět stopy, jak s ním bojoval.

Vynesla jsem ho na silnici, sněhové koule z něj trochu otrhala a pak jsem se rozplakala. Tentokrát však obrovskou úlevou a štěstím.

Kdybych poslechla svůj rozum, byla by to jeho jistá smrt.

A od té doby mám v sobě, ve svém srdci pevně ukotvené – NIKDY TO NEVZDÁVEJ, protože mnohdy stačí jen pár kroků…