Muž stojí na hlásce svého hradu a dívá se za odcházející Čarodějkou. Za ním se tyčí trosky rozbořené Černé věže, ale on je nevnímá. Vidí jen vzdálenou a neustále se zmenšující postavu té podivné ženy, která se rýsuje na obzoru, téměř v samém středu zapadajícího slunce. Vypadá to, jako by odcházeli současně, žena i Slunce.

Obloha se začne barvit do ruda a s posledním zapadajícím paprskem slunce se na odvrácené straně hradu začne rozlézat tma. Muž se zhluboka nadechne a rozhlédne se po krajině, která se pomalu halí do krvavě rudých odstínů. Znovu si uvědomí, na jak překrásném místě své sídlo postavil. Je zde vše, co má tak rád. Na vlnkách divoké říčky je možno zahlédnout strmé hřebeny vysokých hor, a temné a hluboké lesy se zhlížejí v poklidné hladině nedalekého jezera. A tomu všemu vévodí jeho hrad. Silný, pevný a nedobytný.

V tento okamžik pravdy však city, které se mu pomalu derou ze srdce, přehluší jeho silně pragmatický rozum. Muž se rázně otočí a konečně uvidí trosky zbořené věže, kterou začíná pohlcovat tma. A ihned ví, co musí udělat. Je třeba odstranit všechny ty trosky a postavit věž novou, ještě větší a ještě pevnější. To je teď nejdůležitější ze všeho! Takže žádné city a emoce, teď ho čeká práce. A okamžitě se dá do díla.

Pracuje vytrvale a do úmoru, i v noci, při světle loučí. Denní i noční čas mu splývají v jeden nekonečný maraton. To mu umožňuje nemyslet na to, co se stalo, naopak práce mu přináší hluboké uspokojení a potěšení, ostatně tak jako každému správnému muži. Podaří se mu téměř zapomenout, proč věž pukla a spadla. A to, nač zapomenout nemůže, to v sobě potlačí a hluboko přehluboko pohřbí.

Bohužel však jen na chvíli, jeho osud ho brzy dostihne. Před osudem se nedá nikam utéci, nedá se před ním schovat, ani do nejpevnějšího hradu ne. Stejně tak, jako člověk neuteče sám před sebou a svými životními zkouškami a to, co v sobě nejvíce potlačuje, to jeho život zásadním způsobem dřív nebo později ovlivní.

A tak se jednou stane, co se stát musí.

Pod poslední hromadou kamení a sutě objeví bílé šatičky, které zde zanechala Láska ještě před tím, než se Čarodějce vrátila zpět, do srdce.

V tu chvíli téměř zkamení. Jeho Láska, jeho vše, jeho princezna!!! Jak na ni mohl zapomenout??? Netuší, nechápe to, nerozumí, nechce rozumět. Bodne ho v místech, kde mu tluče srdce a ta strašlivá bolest jim projede jako blesk. Uvědomí si plně a do hloubky, jak moc mu Láska chybí, i to že se marně snaží nahradit ji usilovnou prací. A v tu chvíli se strašlivě rozzlobí na Čarodějku. „To ona za vše může, to ona mi ji odvedla! Její kouzla a čáry, kterými rozbila věž a Lásku mi sebrala.“ Dlouho potlačované city se derou ze srdce ven jako hnis z prasklého vředu a on je naráz plný hořké zloby. „Jak moc dobře jsem udělal, že jsem ji do svého hradu nepustil! Žádná Čarodějka, čarodějnice to je!“

A už nemůže ani minutu zůstat na místě, má pocit že se tu zadusí. Musí okamžitě utéct od toho všeho, pryč, jen rychle pryč!
Naskočí na svého koně, který do této chvíle jen bezcílně bloumal v ohradě a vyrazí z hradu ven. Uhání zběsile ven do přírody, mezi lidi a za svými přáteli. Tam začne pořádat divoké hony na dravou zvěř a v noci se baví s chasou a svými kumpány v podhradí. A opět se mu daří zapomenout. Tedy snaží si myslet, že se mu to daří. Když je s lidmi, směje se a raduje. Ale když je potom na chvíli sám, někdy tak na rozhraní noci a dne, tehdy to zacítí. Tu prázdnotu a smutek. Vše ho baví a těší jen chvíli, brzy i ta nejveselejší zábava a rozptýlení ztratí své kouzlo. Něco, někde hluboko v něm je prázdné a volá po naplnění. Pomalu začne zjišťovat, že nemá nikde stání.
A tak se rozhodne vrátit zpět do svého hradu.

Aby zapomněl a protože to jinak neumí, opět začne pracovat. Brzy má hotovu mohutnou, velmi odolnou věž, na jejímž samém vrcholu vybuduje okrouhlou místnost se čtyřmi okny, z nichž každé směřuje na jednu světovou stranu. Přesně uprostřed postaví krásnou vitrínu, kterou sám vyrobí z jasanového dřeva. A do ní, jako poklad nejvzácnější, umístí šaty své Lásky.

Každé ráno, každý večer k nim chodí a vzpomíná na lásku…
Tu úplně první mu vzala jeho žena, krásná a křehká bytost, která mu jednou utekla k sousednímu králi, jeho nejlepšímu druhovi. Tehdy ztratil nejen lásku, ale v jednom okamžiku přišel i o ženu a přítele. Bolest to byla tak obrovská, že z toho málem umřel. Málem umřel na zlomené srdce.

To byl ten okamžik, kdy začal svůj hrad opevňovat, předtím byl přístupný všem lidem v okolí. Tehdy se uzavřel do sebe a sám a sám bloudil po svém hradu. Přesto však stále toužil po lásce nové, po někom, koho by mohl milovat a kdo by miloval jeho.

Pak se objevila Ona, Čarodějka. Potkali se náhodou, to když jednou výjimečně vyšel z hradu ven. Spletl si ji tehdy s jinou ženou. Byla stejně opuštěná jako on. Zatoužil po ní, chtěl vedle sebe někoho aspoň chvíli mít. A tak ji začal poznávat. Jenže čím více se mu otvírala, tím více zjišťoval kolik je v ní bolesti, smutku a utrpení. A přesto, nebo právě proto ji podléhal, získávala si jeho srdce čím dál víc. To ona v něm objevila jeho hluboko ukrytou, zraněnou Lásku, ona ji pohladila a vyzvedla ven na slunce. Pak z ní vytvořila krásnou princezničku, kterou oba dva velmi milovali. Ale on víc, tedy myslel si, že on víc, že proto je jen a jen jeho. A proto se v určité chvíli rozhodl, že si ji schová jen pro sebe. Zalekl se totiž hloubky svého citu, zalekl se hloubky citu Čarodějky a dostal strach o svou Lásku. Začal se bát, že dřív nebo později mu Čarodějka Lásku vezme a také s ní odejde k jinému muži.

A tak jednou Lásku zavřel do Černé věže.
A Čarodějce řekl o kouzelné větě, kterou by otevřela zamčená vrata hradu. Doufal že Ona vše pochopí a obětuje se pro něj.
A ona pochopila. Jen její bolest ze všech zranění už byla tak velká, že aby ji unesla, musela se uvnitř celá proměnit. Protože díky Muži konečně pochopila, to, co pochopit měla. Tedy že blízkého člověka je třeba milovat takového jaký je, i s jeho chybami. Že toto, když dokážeme, zvítězíme sami nad sebou, svým sobectvím. Když dokážeme obětovat vše, i sami sebe, získáme to největší a nejsilnější co na světě existuje – bezpodmínečnou lásku.

Tato vnitřní přeměna ji umožnila zbořit věž a získat zpět Lásku, která se vrátila do jejího velkého a milujícího srdce.
Ale protože on toto vše a hlavně její proměnu nepochopil, odehnal ji od sebe a tím opět ztratil úplně vše.
O tom teď přemýšlí, když chodí hradem sem a tam. Když schází z věže jen proto, aby ještě více opevnil své hradby a současně aby s nimi rostla jeho obrovská samota. A také si čím dál víc uvědomuje, že je v bludném kruhu, ze kterého se nemůže nijak vymanit. Že je sice víc a více v bezpečí, ale také čím dál více sám. Bez lásky, bez ženy.

A tak už z věže ani neschází, zůstává u vitríny s bílými šaty. Nejdříve je laská jen pohledem, ale později mu to přestane stačit. Bere je tedy do rukou, mne a nasává zbytek vůně lásky, kterou v nich touží cítit.
Pak jednou přijde ta osudová noc.

Venku zuří bouře, blesky křižují oblohu a hrom burácí a rozléhá se po rozlehlých chodbách hradu.
Tu noc se rozhodne udělat něco, po čem touží už hrozně moc dlouho. Vezme do rukou šaty své milované Lásky a pomalu se do nich začne oblékat. Prostě už dál nedokáže svému nutkání odolávat. Postupně si obléká jednu spodničku po druhé, korzet a pak punčošky, jednu a vzápětí druhou. Nakonec si navlékne dlouhé bílé rukavice a hlavu zahalí do závoje, který si v počátcích studu nasazovala i Láska.
Bouře venku vrcholí, ale on nedbá.
Oblečen do bílých šatů si stoupne před zrcadlo a oněmí. Jeho Láska je zpět, je s ním! Konečně!!!

Vzruší ho to jako muže a ve chvíli kdy si to jako muž prožije, udeří do věže blesk. Mocně s ní zatřese a ta se zakymácí až k samým základům. Naštěstí jsou velmi bytelné, takže věž zůstane stát téměř bez vnějšího porušení.
Za to uvnitř nastane zásadní změna. Vše se změní a promění. Pán hradu už není silný a mocný a bílé šaty už nejsou krajkové a bílé. Jsou černé jako vyleštěné ebenové dřevo a je v nich zahalena krásná, jemná a citlivá žena. To muž se pro tuto chvíli stal ženou, protože po tom tolik toužil, tak moc chtěl svou Lásku zpět.

Čarodějka mu i toto přání splnila. Přes dálku, která je od sebe dělila, vnímala jeho touhu a tak poslala svou energii bezpodmínečné lásky do jeho srdce a on to ucítil. Dala mu to nejcennější, co v sobě měla a má, protože ona už ho miluje jinak, přesto tolik, že mu splnila i toto přání.
Jen jedno jediné za něj udělat nemůže, ke svému poznání musí muž dospět sám…

A tak Pán hradu dál bloudí po opuštěných chodbách. Ve dne jako statný muž, v noci jako překrásná jemná žena v lesklých černých šatech. S pocitem, že má zpět svou lásku. Ale stejně ji nemá s kým sdílet, nemá se o ni s kým podělit, nemá se s kým radovat, ale hlavně, nemá ji komu dávat.
A záleží jen na něm, zda pochopí, že před city a zraněním se člověk nikam neukryje. Že vše musí prožít, ať chce nebo ne. Každou životní lekci musí nejen prožít, ale i pochopit proč se stala. Snad s tím také pochopí, že nejsme osamělý ostrov v moři a že zde nejsme jen pro sebe, ale proto, abychom Lásku dávali druhým a jim dovolili nás milovat. Aby Láska mohla žít pro všechny a příběh o Ní mohl pokračovat dál a dál…

 

Komentáře

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Zaujal vás můj článek? Chcete vědět více, například co nabízím?

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This