Tuto pohádku, jsem napsala po chvílích, kdy jsem odtud chtěla definitivně odejít. Neustále jsem prohrávala všechny soudy se svým ex, dcerka mi do telefonu plakala, abych se vrátila domů a já neměla kam, nikdo mi nevěřil a většina lidí se na mne dívala skrz prsty. Dělala jsem práci, která mne sice živila, ale ničila mou duši a já už z toho všeho byla k smrti unavená. Poslední zbytek energie mi vzala těžká nemoc, projevující se hodně vysokými horečkami. A tak jsem se rozhodla, že v tomto světě už nechci být, protože nevím, jak normálně žít. Jestli existuje nějaké dno, tak tenkrát jsem od něj byla pouhý krok, dál už byla jen smrt. A tehdy mi kamarádka do telefonu řekla větu:  „Máš právo rozhodovat o svém životě, jen ti chci říct, že pokud odejdeš, budeš mi moc chybět“. Tato jediná věta mne vrátila zpátky do života, protože byla jako životodárná vláha na mou vyprahlou duši a já se ji chytla, jako tonoucí stébla. „Evo, z celého srdce ti za ta slova děkuji!“

 

Byla hluboká noc.
Na první pohled by se zdálo, že je to noc jako každá jiná.
Ale nebyla.
Toto byla noc zázračná.
Narodilo se totiž dítě a každé narození dítěte je zázrak.
Byla tedy hluboká a velmi jasná noc.

Vypadalo to, že všechny hvězdy se tu noc sešly na obloze, aby viděly ten zázrak zrození.
A všechny ty hvězdy se do novorozeňátka na první pohled zamilovaly.

Rozhodly se, že je tak jedinečné, že ho jednou chtějí mít mezi sebou a jako sudičky mu každá z nich dala do vínku něco ze sebe.
Tu noc se z malého, na první pohled zcela obyčejného miminka, stal díky hvězdám Dráček.

Dráček pomalu rostl a rostl.

Ale protože byl zcela jedinečný, byl také úplně jiný než ostatní.
Děti mu nerozuměly a dospělí se ho báli. Snažili se ho vměstnat do svých zdi a hranic, ve kterých byli zvyklí žít, ale Dráček se nechtěl nechat, byl to velmi silný Dráček.

Čím více se ho lidé báli, tím více mu ubližovali, aby mu vzali jeho sílu. Ale on se nechtěl s nikým prát, nechtěl svou sílu používat proti lidem, věděl, že jediným prudkým vzplanutím by všechny a všechno spálil na uhel. Takovou měl moc.
A on chtěl lidi milovat a být milován.
Tak moc toužil po lásce.
Ale nikdo to nechápal.

Zkusil tedy svou sílu uzavírat v sobě a choval se tak, jak chtěli ostatní.
Chvíli to fungovalo, na chvíli okusil i jak chutná láska.
Ale jen na chvíli.

Protože potlačoval svou přirozenost, začal být nešťastný. A samozřejmě tím, že byl nešťastný on, začali být nešťastní i lidé kolem něj.
A znovu ho přestali mít rádi.

Dráček byl čím dál víc smutný. Nevěděl, jak má dál žít.
Sám a sám, mezi davem lidí.
Čím dál více svůj zrak obracel ke hvězdám, jako by od nich čekal odpověď na své otázky.
Hvězdy se snažily, jak jen mohly, aby mu předaly své blikotající poselství, ale dráček prozatím nerozuměl. Ještě nebyl tak moudrý, aby rozuměl řeči Vesmíru.

Proto si vytvořil svůj vlastní vesmír, který byl jen jeho, kterému rozuměl a ve kterém se cítil alespoň trochu v bezpečí před lidskou zlobou.
Ale byl tam tak sám, tak osamělý. Strašlivě osamělý.
Už nechtěl v té osamělosti žít.
Nevěděl jak dál, měl pocit, že už vyzkoušel všechny možnosti.
A tak jednou dospěl k rozhodnutí, že ze svého vesmíru zmizí. Pryč z něj a pryč i z tohoto světa.
Jedné hluboké a temné noci zavřel oči a skočil.
S naprostým odhodláním nebýt.

Vůbec, ale vůbec netušil, co se stane.
Netušil, že má veliká křídla, kterými najednou začal mávat.
Nikdy mu nikdo neřekl, že má tak nádherná křídla, většinou mu všichni říkali, že je ošklivý a zlý.
Mával těmi křídly a letěl! Jak překrásný to byl pocit!

Znovu si uvědomil, že je opravdu jedinečný a že byla hloupost věřit druhým a ne sám sobě a svým pocitům.

A jak si tak poletoval a tetelil se blahem, začal vidět věci, které dřív ze svého uzavřeného vesmíru neviděl. Najednou začal vidět i jiné vesmíry a jiné Dráčky v nich ukryté. Uvědomil si, že celou tu dobu nebyl sám, že podobných Dráčků jako je on, jsou spousty.

Byl šťastný! Konečně byl šťastný.

A honem, honem se vydal do prvního vesmíru, který byl jemu nejblíže za Dráčkem, který v něm plakal.
Přiletěl k němu a objal ho.
„Neplač, pojď, roztáhni křídla, poletíme spolu. Je to taková krása…“
Ale Dráček nechtěl.
„Ty máš křídla, já ne. Ty jsi mnohem výjimečnější než já. Ty můžeš létat, ale já ne.“

Marně se mu Dráček snažil vysvětlovat jak to je, že i on si myslel, že je ošklivý a bez křídel.
Dráček mu nevěřil.
A neuvěřil mu ani Dráček druhý, třetí, čtvrtý…

A zas byl Drak sám.

Tentokrát už ne osamělý, ale sám.
Uvědomil si, že marně druhým vysvětluje něco, co oni musí sami pochopit.
Stejně tak jako kdysi on.
Hrozně ho z toho rozbolelo srdce, myslel si, že mu bolestí pukne.
Ale nepuklo.
Tím žárem nenaplněné lásky, který ho spaloval, se přetavilo. A z jeho srdce kdysi lidského a proto bolavého, se stal nádherný, zářivý diamant.

V tu chvíli Drak znovu našel svou sílu a už věděl kudy se dál ubírat.
Uvědomil si, že je jeho posláním držet zoufalé Dráčky nad vodou, pomáhat jim, aby i oni našli svá křídla a naučili se létat.

Někteří Dráčci ho za to měli rádi, někteří ho proklínali.
A lidé mu dál ubližovali.
Ale on už se netrápil, naopak byl šťastný.
Teď byl doopravdy a trvale šťastný.
A čím více pomáhal druhým, tím jeho srdce zářilo jasněji a jasněji. A obrušovalo se jako briliant a odlesky z něj byly duhově zářivé.

Někdy večer, když byl moc unavený, si lehl do trávy a díval se na hvězdy. Už jim rozuměl, co říkaly. Už nepotřeboval mít svůj vesmír, protože měl ten opravdový, skutečný, bez hranic. A čím dál víc si uvědomoval, že vůbec není sám, že je naopak součástí tohoto nekonečného Vesmíru a že hvězdy jsou mu nakloněny a milují ho.

Když nastal jeho čas, tělo už nepotřeboval. Jeho srdce plálo jako skutečná hvězda.
A tak jednou, za jasné a zářivé noci naposledy rozevřel svá křídla a tiše vzlétl vzhůru. Věděl, že letí domů.
Tu noc se na nebi se objevila nová hvězda mimořádné krásy.

Malý, smutný Dráček, který se tehdy koukal na hvězdy a zahlédl ji, si tiše povzdechnul.
„Ach, chtěl bych jednou být tak krásný, jako ona…“

[content id=1283][/content]