Od jednoho muže, kterého si velmi vážím, jsem slyšela názor, že se na svět díváme skrze kukátka, díky kterým vidíme jen to, nač jsou nastavená. A to ostatní nejsme schopni zachytit. Ano, souhlasím.

Zdá se mi to podobné, jako když je někdo krátkozraký nebo dalekozraký. Ale to by ještě bylo ok, vidět svět – blízký, či vzdálený – rozmazaně. Mám však dojem, že spousta lidí odmítá vidět svět, takový, jaký doopravdy je. Jako by si nechali nasadit klapky na oči.

Někdo ze strachu, jiný proto, že je tak naučen – poslouchat rodiče, společnost. Navíc je snazší dělat, že negativní věci kolem nás nejsou, že neexistují a tudíž se nás vlastně netýkají.

A chápu, že je mnohem příjemnější zaměřovat se na to, co se nám líbí – na krásné krajiny, milé a veselé lidi, hrající děti, dovádějící zvířátka, hojnost a bohatství. Je to lepší, než opačný svět, který je plný násilí, hladu, špíny a utrpení. Také se mi to první líbí více.

Je lepší bavit se a užívat života. Protože přece žijeme tady a teď. Je lepší cestovat po celém světě, létat z jednoho místa na druhé, poznávat nové kraje, kultury.

Je příjemnější být labužník, vychutnávat si ta nejvybranější jídla dovezená z opačných koutů světa, než konzumovat „obyčejné“ potraviny vyprodukované u nás doma.

Jezdit luxusními auty, vlastnit nejnovější výdobytky všech moderních technologií.

A nevidět, jakou ekologickou stopu tento náš přístup ke světu za sebou zanechává. Jak se postupně likviduje vše přírodní. Nevidět, jak čím dál rychleji vymírají živočišné druhy, hyne celá příroda, protože naše lidské chování už není schopna regenerovat.

Je lepší nezabývat se tím, že kousek dál od nás hladoví miliony lidí. A jiní se k nám hrnou v domnění, že naše zdroje jsou neomezené a že i oni mají právo dostat vše, co chtějí…

Ano, nevidět to, je mnohem příjemnější.

Na svém webu píšu – Chceme pro své děti to nejlepší, ale chováme se tak, že jim připravujeme to nejhorší.

Učíme je konzumnímu způsobu života, myslíme si, že musí mít vše, co jsme neměli my a ještě mnohem víc. A nedochází nám, že ony ke svému normálnímu vývoji nepotřebují nic jiného, než jen naši maximální lásku. Nás, rodičů. Jenže ani toho nejsme většinou schopni. Pokud si děti nepřehazujeme jako horký brambor při střídavé péči, stejně jim neumíme ukázat, jak láska mezi mužem a ženou má vypadat, protože my sami ji nežijeme.

Zřejmě jsem tímto svým tvrzením naštvala jiného muže, který mi napsal, že když se na svět budu dívat touto optikou, nemohu být nikdy šťastná a bohatá, a ani mé děti ne. Protože tímto postojem nám všem blokuji příchod bohatství. A dodal, že prý odmítám vidět krásy tohoto světa.

Prý je třeba s radostí přijímat vše, NAPROSTO A ÚPLNĚ VŠE, CO JE. Jinak nemám šanci být v souladu s Jednotou.

Zmátl mne a tak jsem musela chvíli přemýšlet, protože jsem si vzpomněla na slova jiných lidí, kteří mají podobné názory – prý na co zaměřuji svou pozornost, to se mi děje. Jakého vlka krmím, …

Jenže je správné dělat, že nic z toho, co vidím, neexistuje? Že existuje jen vlk hodný? A ten zlý prostě zmizí ze světa jen tím, že si ho nevšímám? Není to nakonec tak, že ten zlý se živí právě tím našim odmítáním?!

A čemu jsem už vůbec neporozuměla, je fakt, že ten stejný muž mi vzápětí napsal, že si mám zesílit ochranu počítače, změnit všechna hesla a zvolit ty nejsložitější kombinace, protože hackeři z Ameriky prý mají nové, mnohem účinnější nástroje a probourají se mi, kamkoli budou chtít. Ok, udělala jsem to v rámci svých schopností.

Současně mne však napadlo, tak jak to tedy je? Reálný fyzický svět mám vnímat jako super prostor zalitý sluncem, kde lze sbírat peníze ze země, stačí se jen sehnout, ale ten virtuální jako nebezpečný, takže tam musím dělat opatření?!

Kde je tvrzení, že mám s radostí přijímat úplně vše co je? Virtuální realita tedy není součástí našeho světa? Je nějak oddělená? A jak?

Říkám si, copak je ten virtuální svět důležitější, než ten skutečný??? Ten první je třeba chránit a ten, díky kterému virtuální svět vůbec může existovat, ten si chránit nemusíme?

Co je to za zvrácenou logiku???

Naštěstí, právě díky tomu virtuálnímu světu, mohu sledovat, že lidí, kteří otevírají své oči i srdce a vnímají svět z nadhledu, jako celek, je čím dál více. A nejen vnímají, dle svých možností a schopností pracují na jeho změně tím, že mění sami sebe.

Doufám a věřím, že těch, kteří postupně začnou sundávat své klapky z očí, bude čím dál více. A s tím, co se jim na tomto světě nelíbí, začnou něco dělat.

Protože nelze donekonečna vytvářet super ochranné systémy v domnění, že tím ochráníme virtualitu. Ale hlavně, nelze ve své mysli neustále vytvářet podobné, čím dál složitější obranné systémy, které nás k tomu zlému, špatnému, negativnímu v reálu – nepustí. Realita se nakonec dostane ke každému, a bohužel je to tak, že čím více ji někdo odmítá, tím horší dopad to na něj ve finále má. A to není můj skepticismus, to je prostě fakt.

Dříve či později bude nutné otevřít i své srdce. Jen tak můžeme postupně začít žít v novém světě, ve kterém platí jiná pravidla, a která mají zcela jinou optiku – nejsou očím viditelná, ale jsou poznatelná právě srdcem.

Mám na mysli svět, který je přístupný každému, kdo najde odvahu přijmout ho skutečně takový, jaký je, v jeho kráse i ošklivosti. Ale nejdříve je nezbytné, aby to samé udělal každý z nás. Přijmout sebe sama, se všemi svými klady i zápory.

Tedy i své stíny, protože jedině tak se z nich mohou stát pomocníci, kteří nám umožní sejmout klapky z očí a odstranit strach ukrytý někde v žaludku včetně nejistoty sídlící v základu bytosti.

Sice je to, hlavně z počátku, bolestivý proces, avšak jediný možný. Díky němu se totiž může skutečně otevřít i naše srdce.

Díky němu jsme totiž nakonec schopni být v souladu se skutečnými principy života a dokážeme včas rozeznat vše, co s nimi v souladu není. Současně jsme schopni zareagovat jasně a důrazně tak, že cokoli, co jde proti těmto principům, zastavíme ještě dříve, než by to komukoli a čemukoli ublížilo.

Dříve se tomu říkal zdravý selský rozum, dnes, přiznám se, že nevím …

Na závěr moje poslední myšlenka. Není jen vlk bílý, je i černý a oba jsou součástí naší reality. Není nutné se černého bát, je třeba poznat ho, přijmout a začít s ním spolupracovat.

www.dagmar-barankova.cz

Komentáře

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Zaujal vás můj článek? Chcete vědět více, například co nabízím?

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This