Včera v noci, když jsem se ocitla na rozhraní bdění a spánku, za mnou přišel můj ochránce a rádce, kterému jednoduše říkám Bůh. Znám ho v jeho nejrůznějších podobách, zprvu jsem ho vídala jako Ďábla, později jako Anděla s nádhernými obrovskými křídly. Už mne to neudivuje, protože vím, že je vším, co je a vždy se objeví v takové podobě, v jaké právě potřebuji.

Tentokrát měl energii Režiséra mého života a já jsem to okamžitě poznala, protože ze mne místo pozdravu vypadlo: „Zase jsem hrála blbě, co?“ Abyste rozuměli, včera jsem na fejsbůku sdílela text o tom, jak likvidujeme životní prostředí. A z debaty, která se díky němu rozpoutala, ve mně zůstal divný pocit.

„Svou hru jsi nedokončila.“ Odpověděl Rejža lakonicky.

Pochopila jsem jeho slova po svém a hned jsem oponovala v podobném duchu, jako na fejsbůku: „Ale vždyť já se jen snažila o dobrou věc. Copak je otázka ochrany našeho životního prostředí pitomost?“

„To ano, ale ne takovým způsobem, jakým jsi to udělala.“

„Takže ta žena, co trvala na dokonalosti, měla pravdu?“

„Ne, děvče. Chvíli mne poslouchej. V prvé řadě si uvědom, že lidé jsou přesyceni informacemi, hlavně těmi negativními. A na téma ekologie jste vyprodukovali tolik myšlenek, že většinu toto téma přestalo bavit. A i když si už mnozí situaci uvědomují, stále neví, jak ji uchopit. Celkem oprávněně se však nechtějí vrátit zpět, protože je 21. století a nelze žít, jako třeba ve středověku. K tomu váš současný vývoj nesměřuje, směřuje k něčemu zcela jinému.“

„Rozumím. Ale v tom případě jsem také já v koncích.“ Povzdechla jsem si. „Víš co, pojďme se společně podívat z nadhledu na to, co se vlastně odehrálo.

Pojď se na vše podívat mýma očima jako někdo, kdo režíruje svou vlastní Hru zvanou život.“

Nadšeně jsem souhlasila a tím jsem se dostala do podobné energie, jako můj průvodce.

Hned jsem se svým mentálním zrakem ocitla v divadle, které mělo jen jeviště a na které jsem se koukala z výšky. Viděla jsem ženu-sebe, jak sedí a přemýšlí. Hlavou se jí honí myšlenky o stavu současného světa. Je to i díky filmu, který nedávno opět viděla…filmu s názvem Avatar.

A náhle ji napadne, že stejně jako jeden z hlavních hrdinů filmu, i ona se pokusí něco s tímto světem udělat, protože se už nemůže koukat na ten konzumní způsob života, který většina lidí kolem ní vede. Kvůli sobě, ale hlavně kvůli svým dětem už nechce mlčet.

Na internetu začne hledat texty na téma ekologická stopa, protože si myslí, že právě tento úhel pohledu by mohl ostatní přimět začít přemýšlet o dopadu jejich vlastního chování na současný stav světa. Objeví článek poměrně krátký na to, aby ho lidé dočetli až do konce, s titulem, který tak trochu šokuje, je pitomý a protiřečí si. I toto si uvědomuje a doufá, že právě proto ho většina nenechá bez povšimnutí. Tak, jako jiný text, který před nedávnem též sdílela, který byl fundovaný a objektivní a jehož autorem byl člověk, jenž se přírodou a jejím stavem zabývá celý svůj život.

Zdá se, že volila správně, protože brzy po jeho zveřejnění do hry vstoupí první protihráč, jí hodně podobný, kterého můžeme nazvat Snaživec.

Snaživec má otevřené srdce, leč dobře neovládá rodný jazyk. Což do hry přitáhne jeho opak, postavu Panučitelky. Ta ho za hrubky v textu velmi inteligentně utře. Po všech těch letech, kdy se poctivě snažila svým žákům vtlouci do hlavy něco ze svých nepřeberných naučených i získaných poznatků a přitom stále naráží na nedokonalost, je už zákonitě naštvaná!

Její reakce vyvolá protireakci další postavy, té, co hraje hlavní roli, tedy mne. Říkejme jí Snaživka. A ta se v dobré víře zastane kolegy, Snaživce. Jako protiargument jeho gramatické nedokonalosti zdůrazňuje jeho dobré srdce.

Panučitelka však trvá na svém – diletantštinou se nic nezmění, naopak dobrá myšlenka se degraduje. Snaživec se snaživě brání, vysvětluje. Jenže Panučitelka je navíc velká Bojovnice a vytasí další silný kalibr – své pracovní úspěchy. To zabere, Snaživec přiznává svou chybu, omluví se, a Panučitelka cítí zadostiučinění. A Snaživec odchází ze scény, zřejmě si jde doplnit vzdělání, aby příště nebyl za hlupáka.

Zde nastává první konflikt – kdo z nich má pravdu? Rozum, nebo cit? Dokonalost podložená vlastními úspěchy, nebo vědomí vlastní nedokonalosti? A je vůbec možné nalézt pravdu při takové konfrontaci? Je třeba být nejprve dokonalým, abychom mohli chtít něco změnit? Nebo je to naopak – vědomí naší nedokonalosti nám umožní jít vpřed, nestagnovat a pracovat na změně své i vnější? A nebo jsou správné obě varianty?

Pitomý a protiřečící si nadpis mezi tím dál koná svou práci. Do hry přitáhne dalšího hráče s názvem Demagog. Ten má naprosto jasno a se Snaživkou se vůbec nepáře. Pěkně jí to nandá a obviní ji z demagogie. Pak vyhlásí, že se nelze vrátit na stromy, na zemi je všeho nadbytek pro tisícinásobně větší počet lidí a svět s přehledem unese všechno naše konání. Navíc má zcela jasno i v tom, v čem spočívá jediný ekologický problém, moc dobře to vidí vždy, když sviští svým bourákem po dálnici… Načež zmizí, asi odfrčí kontrolovat, zda ti „neschopní zelení už uklidili příkopy po těch prasatech řidičích“.

Snaživce je hned jasné, že Demagog je hodně těžký kalibr a věří, že Panučitelka zareaguje podobně, jako u Snaživce, jasnými argumenty. Stane se, jenže Demagog už nereaguje.

Tady se já, režisérka, zastavím ve sledování hry a obrátím se na Rejžu Nejvyššího s dotazem: „Nemám Snaživce přidat titul, aby byla více jasná její role?“

„Myslíš?“ odpoví otázkou.

„Právě mne napadlo, že by Snaživka měla být naivní, nebo hloupá.“ Rejža pokrčí rameny: „Ty jsi režisér a tvůrce svého života. A jen ty rozhoduješ, jak se budeš cítit a chovat. Takže pokud se domníváš, že demagog měl pravdu, proč ne?!“

„Uvědomuji si, že v něčem pravdu měl, jako každý z herců, ale hloupá bych naopak byla, kdybych dala pouze a jen na názory druhých!“ odpovím a sleduji, co na to můj rádce. Ten jen mrkne levým okem a mlčí. Zřejmě souhlasně…

Spokojeně se tedy vrátím ke sledování hry. Na jevišti se mezi tím rozvine debata mezi Panučitelkou se skutečným titulem a Snaživkou, i nadále bez titulu. Opět rozum versus cit. Rozum nerozumí citu a trvá na pravidlech, cit argumentuje cítěním. A stále ani jedné z těch dvou nedochází, že nemají šanci potkat se… A i když Snaživka souhlasí s argumenty, dokonce předloží všanc vědomí své nedokonalosti, Panučitelka to zřejmě bere jako útok na svou dokonalost a rozumově z celé debaty vycouvá s argumenty o její, pro ni nedostatečné, úrovni.

Snaživka se ve své hře ocitne sama. Přemýšlí, jaká je to škoda, že ta žena, která má tak silnou energii, obrovské znalosti a přehled, a jasnost rozumu, tyto své dary nepoužívá tam, kde by se uplatnily daleko více. Kde by její bojovnost mohla prosadit ty správné věci souladné s celkem, a třeba i s životním prostředím. A také si uvědomuje, že toto přece ještě nemůže být konec. Vždyť už ví, že vše zlé je vždycky pro něco dobré. Jen nyní to ještě nevidí.

Na závěr do hry přece jen ještě nakoukne poslední postava, říkejme ji s trochou nadsázky Spasitel. Nejprve vysloví myšlenku o házení perel sviním a pak nabídne řešení celé situace v podobě Postavy odjinud.

Postavy, která ve svých proslovech tvrdí, že dokud neotevřeme svá srdce a nerozšíříme své vědomí, nemáme šanci uspět. Protože vždy někde narazíme. Což v nás vyvolá vztek nebo naopak strach a nakonec díky svému vlastnímu postoji prohrajeme.

Snaživka odmítne připustit marnost svého konání, ale souzní s myšlenkou Postavy odjinud, protože rezonuje s jejím poznáním.

Nakonec si uvědomí, že její nejlepší role, kterou už trochu umí, není Snaživka, ale Vypravěčka příběhů. A tak zasedne a o celé hře, o tom, že my všichni společně, mezi sebou stále hrajeme hru, napíše povídku. Vypráví v ní o tom, jak v každém okamžiku do své hry přitahujeme ty, kteří nám mají něco ukázat, říci, předat. A že všichni jsme sami sobě učiteli a žáky současně. Mnozí to už víme, ale stále zapomínáme…

A jak tato hra vlastně souvisí se stavem životního prostředí? Jednoduše – co máme v sobě, to žijeme navenek. Máme-li tam pořádek, jsme-li v souladu sami se sebou a svými dary, dokážeme-li se na sebe a své chování podívat z nadhledu, rozumíme-li základním principům života, pak jsme v souladu se životem i s životním prostředím. A ne proti němu.

Ve chvíli, když jsem napsala poslední tečku, můj Rejža se rozplynul… A já si uvědomila, že ač jsme tak rozdílní, máme všichni společné dvě věci – tuto planetu a v srdci touhu po lásce.

 

Děkovačka: všem zúčastněným hercům děkuji za to, jak skvěle jste své role hráli a upozorňuji – uvědomuji si, že můj úhel pohledu nemusí souhlasit s tím vaším. 🙂

  [content id=1296][/content]

Komentáře

Nejnovější příspěvky

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Zaujal vás můj článek? Chcete vědět více, například co nabízím?

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This