Text na toto téma jsem psala už jednou, jenže ještě nebyl ten správný čas, takže jsem ho nakonec smazala. A jen předesílám, není o ničem negativním, ale naopak, i když to tak zprvu nevypadá. To poznáte sami, pokud dočtete až do konce.

13. listopadu 2016, noc

Ležím v koupelně na zemi, celé tělo zalité studeným, lepkavým potem a lapám po dechu. Srdce mám jako ve svěráku, který jej nemilosrdně drtí. „Dýchej, dýchej…dýchej“, říkám si ve chvíli, když už to téměř nejde…

Pomáhá to, takže když se konečně zase nadechnu, začnu se modlit, Otčenáš a Zdrávas. Stále dokola. Strašlivá bolest na chvíli polevuje. Aby se za chvíli vrátila, ještě s větší silou…

Na chvíli dostanu strach a napadne mne, že zavolám záchranku. Jenže vzápětí mi dojde, že nejsem schopna sejít ze druhého patra a lékař by musel vzbudit někoho ze sousedů. A to v žádném případě nechci.
Jestli mám umřít, tak ať je to rychlé, myslím si. Jestli však mám žít, nebudu se bát. Nepodlehnu panice a strachu. A tak znovu dýchám, modlím se a své kolabující srdce plním světlem a láskou. Tedy snažím se…

Nad ránem bolest konečně povolí a já, zcela vyčerpaná, usínám. Další týden jsem jako moucha, ale snažím se nepoddat, chodím pomalu ven, na vzduch, do lesa, žiji.

 

Střih – 1. prosince 2017

Uvědomuji si, že jsem téměř dva roky neposlouchala signály svého těla a jen pracovala. Něco mne hnalo vpřed. Chtěla jsem dopsat a vydat příběh svého života, na kterém jsem pracovala téměř dvacet let. Jako bych tušila, že mi jeho vydání změní život. Nejprve jsem se učila, jak se e-knihy tvoří, a pak jsem se do těch nesmírně těžkých a bolavých zážitků vědomě vrátila. Abych definitivně pustila minulost, vyléčila svá zranění a vydala svědectví.

Opět jsem to vše prožívala. Vše, co bylo před a co bylo pak. Co mne dovedlo až k tomu, že mne můj nadřízený v den mých 21. narozenin znásilnil. A pak mne zneužíval vědom si faktu, že mne má v hrsti, protože jen díky němu mám práci a bydlení. Živobytí pro sebe a mou malou dcerku. A vedle sebe nikoho, kdo by se mne zastal, pomohl.

Když jsem si pak za pár měsíců nato podřezala žíly, přesně na Silvestra roku 1978, propadla jsem se do samého pekla. Ze kterého jsem se pak dostávala dalších 40 let.

Mezi tím jsem však vystřídala několik partnerů doufajíc, že mi některý z nich konečně dá ztracený pocit bezpečí. A stěhovala se z místa na místo (když jsem to spočítala, bylo to 35x) v naději, že konečně najdu ztracený domov. A také měnila jedno zaměstnání za druhým. Totálně jsem ztratila půdu pod nohama, sebejistotu, sebevědomí, svou sílu, své srdce a stala se bez-mocnou. Lidé mi ubližovali a já jim, v zoufalé snaze ochránit samu sebe.

 

Střih –  17. prosince 2017

Klečím na kolenou a svým vnitřním zrakem se dívám na muže. Je už dávno po smrti, ale jeho čin tak zásadně ovlivňoval větší část mého života. Vidím ho takového, jaký tehdy byl, starý dědek. Pro mne nesmírně odporný, slizký, nechutný. Prolhaný a sebestředný. A pak uvidím jeho duši. Je zcela jiná, zářící.

Něco ve mně mi říká: „Bylo to nutné, tu lekci jsi potřebovala. Omlouvám se ti, ale víš, jak to je v tom příběhu o Malé duši, nikdy nezapomeň, kdo doopravdy jsem. A také odkud jsme přišli a kam odcházíme, když přijde čas.“

Pláču a děkuji. A znovu odpouštím, tváří v tvář, z očí do očí, ze srdce do srdce…

 

Střih – 19. prosince 2017

Před chvíli jsem se vrátila od lékaře. Stále mi nějak nebylo dobře, proto jsem se rozhodla přece jen zjistit, co se to se mnou děje. Tlak jsem měla ukázkový a ani další vyšetření neukazovala, že by se jednalo o infarkt. Neuvěřitelné…tolik bolesti a mé srdce je v pořádku. Jak je to jen možné?

A pak mi to došlo. Já jsem neumírala, ale přesně naopak. Mé srdce se konečně naplno otevřelo lásce. Protože jsem na tom roky pracovala. Odpouštěla a odpouštěla, postupně léčila a uzdravovala svá energetická těla a nikdy nepřestala věřit, že jednou to přijde. Nejprve jsem si toto poslední probuzení zažila v myšlenkách a pak ještě jednou v realitě, ve skutečném hmotném těle. Kde to však bylo zcela jiné, nicméně mé předchozí vhledy a ponory do světla mne zachránily.

Protože však bolest a zranění, které mé srdce zavřelo, bylo tak velké, musela to být podobně velká bolest. Jsem si však jista, že kdybych se začala bát, kdybych zpanikařila, vše by bylo jinak. Volila jsem však s myšlenkou, že duch-láska je nadřazen hmotě. A že hmota se přizpůsobí myšlence… ne naopak. Teď, když jsem si to prožila na vlastní kůži, mi toto vědomí už nic a nikdo nevyvrátí. 

A to vše mne vrátilo do mé síly, propojilo mou duši s Duchem a následně s Božím plánem. Proto jsem také pochopila, že když se mu otevřeme, když přijmeme Boží řád, pravda se nám vyjeví a my se dostaneme zpátky k lásce, do lásky.

Doufám a věřím, že tak už to zůstane. A už se těším, co dalšího mne čeká. Co budu uzdravovat nyní, protože i k tomu jsem dospěla, že ten proces je nekonečný. Dokud máme fyzická těla, stále je co léčit, kam růst.

Přeji hodně lásky vám všem, kdo jste dočetli až do konce. J

[content id=1296][/content]

Komentáře

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Zaujal vás můj článek? Chcete vědět více, například co nabízím?

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This