Zajímá vás, jak se to stalo, že se zelené kalhotky ocitly na kládách stromů, vyrovnaných u cesty v lese? Povím vám o tom pravdivou pohádku. Je o jedné ženě, o které její bývalý tvrdí, že je stará čarodějnice. Ona však už ví, že je „jen“ Stará Čarodějka.  A nečekejte žádnou erotiku, ale přesně naopak.

Ten den, o kterém vám chci vyprávět, byl pro Starou Čarodějku hodně významný. A současně hodně nostalgický. Byl to den, kdy se přesně před třiceti lety stala podruhé matkou. Den, kdy se dítě, které nosila pod srdcem, rozhodlo o dva měsíce dříve, než mělo, vstoupit na tento svět.

Byl to tenkrát den, který měl být krásný a významný. Jenže nebyl, málem skončil smrtí její i dítěte. Ale nakonec vše dobře dopadlo, i když Stará Čarodějka, která tehdy ještě byla věkem mladá, nahlédla za oponu oddělující život od smrti a uviděla to nádherné světlo, které ji od té doby stále provází. Jenže až v poslední době vědomě.

Na oslavu tohoto, pro ni tak zvláštního dne, kdy její život málem zmizel kvůli nově přicházejícímu, se rozhodla, že si udělá malý výlet do míst, které měla ráda. Chtěla si užít paprsků slunce pozdního léta, případně se vykoupat ve vodní nádrži. A protože bylo krásně teplo a den to byl sváteční, oblékla si své oblíbené šaty. Věděla, že v nich vůbec nevypadá staře, ale naopak velmi mladistvě a že jí moc sluší.

Když však dorazila na místo, zjistila, že se zde nedá koupat a ani opalovat, protože zahradu oblíbené rekreační chaty okupoval nějaký příšerný stroj a něco tam kopal. Operativně změnila plány a rozhodla se udělat si výlet do lesa.

Vyhnula se cestě, po které proudily davy turistů, a zahnula na pěšinku, o které si byla jista, že po ní půjde pouze ona. A měla pravdu, pěšinka byla liduprázdná. Nadmíru spokojená se svou volbou se nadšeně ponořila do energie lesa. A také do energie potůčků, které byly všude kolem a lehounce zpívaly svou bublavou píseň. Kochala se sytě zeleným mechem, na kterém jiskřily drobné kapičky vody, a do srdce si ukládala všechnu tu nádheru kolem. A neustále lesu děkovala za jeho krásu, vůni, zvuky a energii, kterou ji poskytoval.

Cítila se tu jako doma, jako zamlada, volná a absolutně svobodná. Toto byl její svět a skutečný domov. Klidný, laskavý, všeobjímající, jednoduše a prostě krásný. Její srdce se přirozeně začalo otvírat a vysílat energii lásky všemu kolem ní. A ta láska k přírodě se jí vracela v podobě štěstí, do kterého se halila, jako do heboučkého a teplého pláště od hlavy po paty.

Kráčela pěšinkou a vyhýbala se kořenům stromů, které na zemi tvořily zvláštní plastickou mozaiku. Na nic nemyslela, jen si tak prostě byla. V tom ji napadlo něco hodně zajímavého. Má krátké šatičky, tak co kdyby si sundala kalhotky? Bude tak svým ženstvím ještě blíže zemi, k Matce zemi. A jak si pomyslela, tak udělala. Sundala si své zelené kalhotky a schovala je do batůžku.

A pokračovala v chůzi. Pocity štěstí, sounáležitosti a propojení se Zemí se ještě umocnily. Stará Čarodějka se začala sama pro sebe usmívat, protože jí bylo moc blaze, takto v náručí Matky Země. Síla, která do ní vstupovala, nabyla na intenzitě. Rozpřáhla ruce a musela ten přebytek štěstí a lásky vypustit ven. Miluji tě, lese, miluje tě Země, miluji celý tento krásný svět!!!

Dál skoro tančila a její tělo se vznášelo nad mechy a kapradinami.

Náhle však uslyšela nějaké rány, přicházejí ze směru, kterým kráčela. Záhy, vedle pěšiny uviděla dvě auta a opodál na stromech dva muže, kteří viseli v korunách smrků a ořezávali jejich větve, které s velkým rachotem padaly k zemi. Povalovaly se všude okolo, včetně kmenů již mrtvých stromů.

Zamrazilo jí od hlavy po paty a plášť blaženosti někam zmizel. Tak až sem se ta kalamita dostala. Do míst, která netrpí nedostatkem vody, ale trpí péči člověka. Lidí, kteří by se o les měli starat, ale kteří z něj z větší části jen těží.

Začalo jí být nesmírně smutno.

Vzpomněla si na jaro, na moment, kdy jí její oblíbená lípa, které říkala Královna, s velkým smutkem sdělila, že jejich bratři a sestry umírají.  A že ten proces je nezvratný. Ta zpráva ji hluboce zasáhla, ale stále ještě doufala, že se plete, že tu informaci nezachytila správně. Když však za pár týdnů četla o kůrovcové kalamitě, o tom, jak se lesy všude kolem začínají měnit na holiny, plakala a do duše se jí vloudil nekonečný smutek. Její milované lesy umírají…

Brzy nato jí málem zemřel pejsek. Dvě noci se u něj modlila a prosila Boha o záchranu. Zafungovalo to, pejska ji zachránil lékař, který vypadal jako pánbůh. Ale smutek v její duši se změnil na intenzivní bolest. Vědomí, že smrt může přijít kdykoli a vzít si to, co nejvíce milujeme, její smutek prohloubil.

A pak se potkala s tygrem. Nejprve už zdálky uviděla stan cirkusu a v zápětí uslyšela jeho zoufalý nářek. Když přišla blíž, uviděla ho, jak v malé kleci chodí tři kroky tam a tři kroky zpět. Jeho pláč byl tak hrozný, tak žalující a obviňující, že se dotkl její nejhlubší podstaty. Její pradávné vzpomínky na to, kdy ona sama byla podobnou divokou šelmou, žijící však zcela a naprosto volně, v přírodě. Proplakala celou cestu domů.

Jenže doma se její tygřice probudila naplno. Začala jednat, telefonovat, hledat pomoc. Aby se po pár týdnech s hrůzou dozvěděla, že vše je údajně naprosto v pořádku. Tedy podle zákonů, které vymysleli lidé, je v pořádku, že původně divoká šelma je zavřená v kleci, vystavená sálavému slunci a slouží jako stroj na vydělávání peněz.

A její beznaděj o stavu současného světa a myšlení lidí v něm, se ještě prohloubila.

O tom všem Stará Čarodějka přemýšlela, když míjela obrovské hromady pokácených mrtvých stromů. Viděla všude ty jejich mrtvoly a padala na ni další a další beznaděj. Jak budeme bez přírody a zvířat žít? Copak je to vůbec možné? Kde budu já a ostatní lidé čerpat energii, která se nachází jen v čisté přírodě? Vždyť nic umělého nemá šanci její energii nahradit? Příroda je přece živý organismus a ten, když zabijeme, NENAHRADÍME ŽÁDNOU NOVOU TECHNOLOGIÍ. Copak je to tak složité pro pochopení?! Copak si to ostatní lidé neuvědomují? Nechápou? Nevidí? Necítí?

Necháme – li zemřít svou vlastní matku, pak už nás její láska NIKDY nevyživí. Už nikdy neucítíme její energii, i kdybychom se snažili sebevíc. Už nikdy nebudeme jejími dětmi, protože nebude komu, když ona, Matka Země, umře.

Stará Čarodějka už ani neplakala, protože její bolest překročila hranici, za kterou je už jakýkoli smutek zbytečný.

„Milé stromy, kamarádi, děkuji vám, že jste byli. A že svou smrtí ukazujete nám lidem, co se děje. Co svým chováním, honbou za ziskem a blahobytem, vám a naší matce Zemi způsobujeme. Děkuji vám.

A děkuji i vám, zvířata, která trpíte a umíráte. I vy nám ukazujete totéž. Snad vaše smrt nebude zbytečná a snad se zamrzlá lidská srdce začnou konečně otvírat.“ Dál a dál ji do mysli vstupovaly myšlenky, které polohlasem stále dokola opakovala.

Dostala se do stavu zvláštního transu, kdy jednala plně v napojení na něco vyššího, vědoma si svého nastavení – „Bohyně, děj se vůle tvá, ne má.“

A v tomto stavu napojení vytáhla z batohu své zelené kalhotky a s hlubokou vděčností je položila na jednu kládu, která trochu více vyčnívala z obrovské hromady smrkových mrtvol.

„Toto je moje symbolické poděkování všem přírodní bytostem, které zhmotňuji i tímto darem. Něčím, co doposud chránilo a ukrývalo mé ženství. A co už nepotřebuji, protože já už své „ženství“ svou podstatu, svou „esenci ženství“ chránit a schovávat nechci. Já, žena, se dál už nechci tvářit, že nevidím a necítím, co se kolem mne děje.

A chci a budu předávat své poselství tak, jak nejlépe umím a mohu. Hovořím a budu hovořit o bolesti, kterou cítím a která mne pomalu zabíjí. A věřím, že tuto silnou energii mého srdce zachytí i další lidé srdcem svým. Všichni ti, co o stavu naší planety vůbec nepřemýšlí, protože skoro nevidí ani necítí a jako roboti si jdou jen za svým.“

Pokračovala dál v cestě, a hlavou se ji honily myšlenky o ženských mysteriích, energiích a přenosu myšlenek a o síle modlitby. Brzy se kolem objevil les, který byl stále ještě zelený a v pořádku. Ulevilo se jí, a její smutek trochu povolil. Za touto úlevou, za pozadím jejich pocitů, se uvolnilo místo, kde začalo růst něco nového. A do mysli jí stále vstupovaly nové myšlenky.

„Já, Země jsem nesmírně silná. O mě se nemusíš bát. Vše se děje v souladu s nejvyšším záměrem. Energie se vyvažují, dualita se vyrovnává. Ale nejprve se rovnováha musela mimořádně vychýlit,“ promluvila k ní Země.

„Ale jak se v tom mám vyznat? Jak všechnu tu bolest unést a současně zůstat v klidu a ve své sile? A hlavně, jak se nezačít bát?“

„Poradím ti“, dál přicházely myšlenky odjinud, „svým ženstvím – jeho vnímáním, jsi mi velmi blízko, teď se začni napojovat na krystaly, které jsou v mém středu, a ve kterých je ukryta všechna moje moudrost. Když tuto energii propojíš s krystalickou mřížkou vnější, pak získáš absolutní ukotvení a současně absolutní nadhled. Pak budeš pevně ve svém středu a ve své síle.“

Stará Čarodějka naslouchala hlasu, který jí procházel, a dělala vše, co ji radil. Stav jejich emocí e tím velmi rychle měnil a bylo jí čím dál lépe.

„Dobře, teď se snad už bát nebudu. Ale také nebudu mlčet. Dál budu dělat to, co umím. Budu psát o tom, co cítím a co vidím. A budu to říkat i nahlas každému, kdo je jen trochu ochotný naslouchat. Kvůli sobě, kvůli svým dcerám a svému vnukovi. Kvůli každému, komu ještě není zcela lhostejný stav této naší krásné planety.“

Komentáře

Nejnovější příspěvky

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Share This