Svým textem bych ráda slovy sdělila něco, co je téměř nesdělitené. Přesto se o to pokusím.

V den mých narozenin ke mně dorazila zpráva, že zemřela žena, kterou jsem měla moc ráda. Se kterou jsme si ještě před pár dny psaly. I když jsem věděla, že umírá, stejně mne ta zpráva zasáhla jako blesk. Někde, hodně hluboko uvnitř.

Poznala jsem ji před dvanácti lety, tehdy ji bylo třicet. Spojila nás naše touha po informacích o Atlantidě. Několikrát jsem navštívila její kurzy, ale pak se naše cesty na dlouhou dobu rozešly.

Opět jsme se potkaly na FB a já ji poslala text své nové eknihy o příběhu z Atlantidy, který jsem v té době napsala. Moc se jí líbil a dala mi na něj referenci.

Tehdy jsem se od ní začala učit, jak nakládat se svými ODPORY. Ona sama na těch svých velmi aktivně pracovala. Nevyhýbala se ničemu nepříjemnému, ale naopak. A tak dlouho se svými pocity pracovala, až v ní vůči dané situaci, slovům, prostě všemu, co se jevilo jako negativní, necítila žádný odpor, jen bezvýhradnou lásku.

Její přístup se mi moc líbil, ale mně samotné to moc nešlo. Byla jsem stále ještě dost zablokovaná.

A pak mne zasáhl její text, díky kterému jsem se dozvěděla, že v době, kdy mi psala svou referenci, byla těžce nemocná, měla rakovinu. Naštěstí tehdy se uzdravila.

Tato její zkušenost ji však velmi změnila. Chvíli jsem přemýšlela, CO to je, že ji vnímám tak jinak? Tak krásně, laskavě, s velikou láskou? Nakonec mi došlo, že její nemoc ji umožnila zbavit se vší negace. A bez odporu, bez toho všeho, co za svůj život nastřádáme, se najednou stala tím, kým vždy byla… zmizela tma a zůstalo jen SVĚTLO a LÁSKA.

A toto její SVĚTLO A LÁSKA se mne dotýkalo přímo… nemohlo mne nechat chladnou a nemilující. Byla mi tak blízká, že jsem měla pocit, jako bychom se staly sestrami.

Pak však přišla rána nová. Rakovina se jí vrátila! Jenže tentokrát ji přijala a nebojovala s ní, ani proti ní. Její poslední odpor zmizel. A pak zemřela. V klidu, tiše, smířená a v kruhu rodinném.

Když jsem četla její poslední slova, která vyslovila, než definitivně odešla, zasáhl mne ten neviditelný blesk! „BUĎ VŮLE TVÁ“, splynulo ji z úst s posledním výdechem.

A mě s neuvěřitelnou sílou zasáhlo poznání, že plně přijala a vstoupila do světla a lásky. A tím se definitivně stala SVĚTLEM LÁSKY.

„Buď vůle tvá“, zní mi stále. Ta slova ve mně rezonují, díky nim mizí smutek z její smrti, mizí strach, mizí další mé odpory. Protože celou svou existencí je CÍTÍM, VNÍMÁM, PŘIJÍMÁM.

Opět, už po tolikáté mi dochází, že nic jiného není třeba, jen přijmout fakt, že vždy jsme byli, jsme a budeme LÁSKOU.

Jak snadné a přitom tak těžké!

A tak moje „sestra“ svou smrtí, a i po smrti nás dál učí, jak se STÁT LÁSKOU A SKRZE NÍ ODEJÍT DO SVĚTLA LÁSKY.

„Děkuji ti a nikdy na tebe nezapomenu. I díky tobě vím více, tuším, co je za slovy. Mnohem více cítím jejich energii a mé srdce je zase více otevřené.“

Někde jsem slyšela, že smyslem života je žít tak, abychom z něj odešli s očima zavřenýma, ale srdcem dokořán. Ano… tys to dokázala.

Buď vůle tvá, LÁSKO…