Žijeme v naprosto přelomovém období. Události a změny ve všech možných oblastech života se na nás valí jako lavina a mnohdy je velmi těžké se v nich zorientovat. Někdy nezbývá nic jiného, než zhluboka dýchat a doufat, že to nějak přežijeme.

Ale vše se děje tak, jak má. Vesmír jen vyvažuje nerovnováhu a tlačí na nás tam, kde je třeba, abychom povolili…

Před Vánocemi jsem prošla situací, kterou jsem dlouho zpracovávala, protože její obsah byl nesmírně silný a hluboký. Na chvíli jsem se totiž pomátla. Já si to neuvědomuji, ale takto nějak mi to řekla kamarádka, které jsem v tom stavu volala. Nic si z našeho rozhovoru nepamatuji. Nepamatuji si ani to, že jsem chodila po domě a že jsem v kotelně pověsila prádlo – na to jsem přišla až druhý den.

Vše to začalo naprosto nevinně. Dopoledne jsem uklízela, prala a pekla vánoční cukroví. A zhruba od oběda až do šesté hodiny večerní si nepamatuji, co jsem dělala, ale uvědomuji si, co jsem prožívala.

Vím, že jsem pak znovu volala kamarádce a vysvětlovala jí, co se mi děje. Nechápala jsem, když prohlásila: „Teď už zníš lépe, ale po obědě jsem o tebe měla doopravdy strach.“ Něco podobného mi řekla i dcera, prý jsem stále dokola opakovala jedno a to samé.

Styděla jsem se, nicméně celou situaci jsem začala rozklíčovávat, pomalu a postupně. Jediné, čemu jsem od začátku rozuměla bylo, že mi do vědomí vstoupilo náhle příliš moc informací, které se vzájemně propojily, takže to můj mozek nebyl schopen pojmout a zpracovat a na chvíli naprosto vypnul. Jako když selžou pojistky.

Možná by se ten stav dal nazvat malou psychospirituální krizí.. možná transformací.

Vzpomněla jsem si naráz na situace, které se mi staly před tisíci lety, i na život v mých dvaceti. Zlomené srdce a sebevražda v Atlantídě se mi propojilo s láskou v tomto zrození, která trvala měsíc a pak přišel pád do tmy. Letos na jaře jsem o ní napsala text s názvem „Májový příběh o zamčeném srdci, které se léčilo 40 let“.

Znovu jsem prožívala zavírání vlastního srdce, znásilnění, pokus o sebevraždu. A následně beznaděj a v životě v pekle. Celý můj vnitřní svět tehdy zčernal, protože jsem ztratila naději a víru.

Viděla jsem všechny souvislosti mého dalšího života, trvajícího čtyřicet let. Ale také jsem viděla mnohé své minulé životy, kterými jsem prošla, viděla jsem lidi a situace, které měly počátek právě v Atlantidě … a viděla jsem důsledky všeho toho dění. A hlavně jsem viděla, celé ty věky, stále znovu a znovu umírat Lásku. Kterou jsem sama zabíjela, neschopna unést její ztrátu. 

Než jsem se z tohoto stavu definitivně probrala a zpracovala ty nejzásadnější informace, proběhlo mnoho dnů a začal nový rok.

A ve mně, v mém vnitřním světě, se postupně den za dnem začal ukazovat obraz. Byl ve mně celou dobu, ale neviděla jsem jej, protože jsem si ho sama kdysi dávno zakryla pořádně hutnou černotou.

Každým dnem se kus té černoty odloupl a obraz byl jasnější a zřetelnější. Zvláštní bylo i to, že se odkrýval seshora dolů a zhruba v polovině se to odkrývání zastavilo. Když jsem pak udělala pár opatření o kterých jsem se domnívala, že je mám udělat, proces se zase rozběhl. Všechna opatření se týkala lásky. K sobě, mým nejbližším, lidem obecně.

Dnes je ten obraz už naprosto jasný a zřetelný. A má podobu fráktálu. Toho, který mi učaroval ihned, když jsem jej na internetu objevila. A který ve mně byl celé ty věky.

Vyhledala jsem text, který jsem napsala v létě roku 2017 a jmenuje se „Neprodávám vysavače a miluji fraktály“, kde se zmiňuji o tom, co to fraktály jsou. Znovu mne uchvacuje a dostává myšlenka o tom, jak vše se vším souvisí… napříč celým Vesmírem a Existencí.

Fraktály jsou božská geometrie přírody. Znamená to, že příroda sama je založena na opakujících se vzorcích. Dokonce historie vesmíru i historie lidstva, a například i „rodinná karma“  je také založena na opakujících se vzorcích! Ve fraktálnosti (samopodobnosti) nalezneme při bližším zkoumání božský princip – Zlatý řez.

 

Absolutno v makrokosmu se projevuje ve zmenšeném měřítku jako různorodost mnohosti v mikrokosmu.

Ale nejdůležitější a nejpochopitelnější význam fraktálů ve vztahu k člověku se mi zdá tento – Jedinec není oddělen od druhého ani od zbytku světa. To, co děláme druhým, děláme sobě. Chovejme se k druhým tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám.

 

I Láska je takový fraktál, který má nekonečně mnoho podob a vše, co se nám v souvislosti s ní děje, má svůj důvod. Třeba ten, abychom všechny tyto podoby poznali a přijali. Abychom se tak sami stali jedinečným fraktálem a začali zrcadlit svou krásu v celém nekonečném Vesmíru.

Abychom svou Lásku naplno začali prožívat, protože ona v nás stále je a jen čeká, až nám to dojde …

 

 

Komentáře

Nejnovější příspěvky

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Share This