Omlouvám se všem přecitlivělým jedincům, ale dnešní téma bude poněkud „hustý“. Kdo se štítí nebo má odpor k pojmu jako je třeba hovno, prosím nepokračujte ve čtení.

Nikdy jsem kolem tématu našich strachů, stínů či démonů nechodila po špičkách, naopak, stále o nich otevřeně píšu. Dnes jsem se na tu samou problematiku, která je dle mého názoru hodně zásadní a přitom stále nepochopená a opomíjená, rozhodla podívat z jiného úhlu pohledu.

Vy odvážní, pojďme na to.

My lidé jsme plní paradoxů. Jsme naučeni hygieně a čistotě a mnozí svou vnější čistotu až přehánějí, sprchují se nebo koupou i třikrát denně. A podobně je to s našimi příbytky, používáme mnoho chemie, jen abychom měli svou domácnost pokud možno naprosto sterilní.

Na co ale někteří zapomínají, nebo co vůbec nedělají, je úklid našeho vnitřního světa, naší duše. Mnozí totiž vůbec netuší, že něco takového mají, a začnou chápat teprve až se z přemíry svých nezpracovaných vnitřních obsahů začnou hroutit.

Někteří sáhnou po láhvi, jiní jedou na opačný konec světa hledat sami sebe, a nebo končí u psychiatra, který jim dá pilulku, aby opět mohli fungovat. Ti (zdánlivě) šťastnější si najdou kouče, který je pozitivně motivuje a dopuje energií.

Takový přístup mi připadá, jako natírání latríny narůžovo. Z našeho tak čistotného těla se tak totiž stává růžová latrína, která je však plná nevábného obsahu, obsahující vše, co se v nás střádalo od dětství.

Klasický záchod spláchneme, takže náš fyzický odpad někam zmizí, ale latrína se nesplachuje. Na tu se musí vzít lopata a kolečko, ohnout hřbet, zacpat nos, náklad naložit a odvést někam na skládku.

V mládí jsem žila v domečku, kde skutečná latrína byla, takže moc dobře vím, o čem mluvím. A řeknu vám tato práce není nic, ale vůbec nic příjemného… Ale pak je ten prostor zase chvíli čistý.

V dnešní době je velmi moderní na tento „úklid“ používat afirmace, které mají mozek člověka přesvědčit o tom, že jeho majitel je silný, dokonalý, vše zvládne, umí milovat sebe a případně i druhé lidi miluje nezištnou láskou.

Lidé se cíleně dopují hesly – „když nemůžeš, přidej“ (do doby než totálně vyhoří), „nic není nemožné, stačí jen chtít“ (než se zhroutí), „stáří je jen číslo“ (do chvíle, než na vlastní kůži pocítí, co vše sebou vysoké číslo věku přináší ), „jsme tady, abychom si plnili své sny“ (bez ohledu na devastaci planety)… a mnoho dalších pouček, které jsou zdánlivě moudré, ale bez toho aby prošly, nebo se aspoň dotkly srdce, jen posilují ego a nic víc.

Takže jednou přijde chvíle, a nelze nijak určit kdy nastane, prostě přijde něco, nějaký spouštěč, který nám brnkne o ty naše nezpracované vnitřní obsahy (o ty sračky, nebo slušně řečeno stíny) a my jsme náhle v … háji.

Někdy je to jako výbuch, jako když zaštěrcháte teplým šampaňským a uvolníte zátku. Všechen ten obsah vyletí ven (v případě šampaňského je to sranda) a člověk se začne chovat jako blázen. V těch nejhorších případech končí v psychiatrické léčebně, s injekcemi a prášky, které všechny nepatřičné obsahy zatlačí zase pěkně zpátky. Žel bohu mnohdy už natrvalo…

Asi jste už pochopili, oč mi jde. Moderně se tomu říká psychohygiena. Já tomu říkám úklid vnitřního světa. Tedy žádné zametání špíny pod koberec tím, že oblbuji rozum a s ním zvětšuji své obranné mechanismy, žádné poučky posilující ego, koučovací návody a doping cizí energií, ale pořádné hrábnutí do všeho, co se v naší pomyslné latríně nastřádalo nejen během našeho života, ale i životů předcházejících… vše, co jsme převzali od našich rodičů a společnosti, a co jsme chybně vyhodnotili.

I za cenu, že to z počátku strašně, ale strašně smrdí. Že se nám to nelíbí, bolí nás to, a je to nekonečná práce… protože čím později s úklidem začneme, tím je toho obsahu více. Nehledě na fakt, že latrína se průběžně zase plní, tak, jak dál nevědomě žijeme své životy.

Můj asi největší pomyslný úklid byl, když jsem na rodinných konstelacích zpracovávala svůj vztah k matce. Tehdy jsem však nedostala svého zástupce tak, jak je v konstelacích pravidlem, ale celým procesem jsem si prošla pěkně sama.

Stačilo jen, že moje dcera, která si konstelaci zadávala, nahlas řekla slova, kterých jsem se tak bála: „Mami, už tě nemám ráda, jako dřív.“ Srazilo mne to na zem a já se okamžitě ponořila do energie bolesti, kterou jsem roky cítila, nastřádanou v mé latríně.

Okamžitě jsem věděla, kdo za to může. Začala jsem řvát na svou pomyslnou matku, plivala na ní všechna svá obvinění za bolest, kterou mi svým chováním způsobovala a kterou já předávám dál svým dětem, brečela, tekl mi sopel a málem jsem se ze všech těch pocitů a bolesti podělala, protože se draly ven i touto cestou.

Já, tehdy téměř padesátiletá ženská jsem se válela po zemi a bylo mi fuk, že mne sleduje dcera a dalších 30 úplně cizích lidí. Vůbec jsem je nevnímala, jen jsem se „rochnila“ ve svých vlastních pomyslných sračkách, ze kterých jsem vinila svou matku. To ona mohla za to, že já dospělá tak strašně trpím a chovám se jako blázen, že mne má dcera nemá ráda, protože moje vlastní matka mne nenaučila milovat.

Dokonce mi hlavou bleskla myšlenka: „Konečně to může vidět i ona, dcera. Stále mi nevěřila, jakou bolest díky matce v sobě mám. Nevěřila mi, jak strašlivě mi ublížila, zranila, zadupala do země…, konečně to vidí, a s ní i celý svět!“

Jenže… nějakou chvíli to šlo být za oběť, chudáka, ale koho by zajímalo do nekonečna sledovat slintající a řvoucí slabošku? Byť pro tento okamžik našla odvahu ukázat a pustit svou bolest?!

„Jestliže nyní něco neudělám, budu stále svou vlastní obětí,“ napadlo mne vzápětí. Už ne matky, ale sebe sama právě proto, že nyní už nejsem bezbranné dítě, ale jsem dospělá. A mé myšlenky mi potvrdila i lektorka, která celou konstelaci vedla, slovy: „Jsi silná duchovní bytost, tak se podle toho taky i chovej“.

Utřela jsem si nos, posadila se a pomalu se mi začala vracet síla, kterou jsem dosud používala na svou sebedestrukci. A ještě celá bolavá jsem se rozhodla – už nechci být červem, který se svíjí na zemi a touží chcípnout, protože má dojem, že ho ta bolest, kterou prožívá, musí každým okamžikem zabít.

Toto tedy byl sakra úklid, šel až na samou dřeň, až na samotné dno mé podstaty… prošel každou mou buňkou a energeticky ji pročistil… A tehdy jsem poprvé objevila mechanismus, jak překročit své ego a začít otvírat srdce.

A tím jsem KONEČNĚ definitivně DOSPĚLA, protože jsem plně převzala zodpovědnost za svůj život.

Nakonec jsem totiž byla schopna opět se postavit na vlastní nohy a přijmout svůj Osud. S vědomím, že takovýto život, takovouto matku, to vše jsem si vybrala právě proto, abych tímto procesem prošla. Abych ten věky se opakující vzorec nenávisti matky a dcery jednou provždy zrušila.

Díky bohu podařilo se, i když to trvalo ještě nějaký čas, kdy jsem matce ODPOUŠTĚLA.

Každopádně jsem nakonec došla k poznání, že vše jde změnit, když člověk chce a nebojí se. Když pochopí, že vnější svět je jen projekcí jeho světa vnitřního. A že když dospějeme, už nikdo nám nemůže ublížit, pokud my sami to nedovolíme.

A také, že si vybíráme přesně takové rodiče, díky kterým se můžeme stát tím, kým doopravdy jsme. Jen to musíme pochopit, přijmout a svým srdcem zpracovat.

Dnes průběžně uklízím svůj vnitřní svět, a nedávno jsem objevila další vzorec týkající se otce. Ale protože ten mechanismus úklidu už znám, tak práce byla vcelku snadná. A má latrína v mém vnitřním světě je čistá a nezapáchá….

Víte, a to je zatím asi to největší, nejdůležitější, co jsem v životě dokázala. Prostě objevila jsem a dál poznávám svůj vnitřní svět (který je nekonečný), latrínu v něm udržuji v čistotě a pořádku, a dávno už ji „nenatírám na narůžovo“.

Ve všech mých eknihách se můžete dozvědět mnohem více o tom, čím jsem během věků, ale především v tomto životě procházela, jak jsem se sebou pracovala a co jsem pochopila.