Nedávno jsem na FB četla tvrzení jedné ženy, že žena má svého muže – partnera, zahrnout mateřskou láskou, aby si on takto mohl dosytit svou nenaplněnost matkou a poléčit svá zranění.

Odpověděla jsem, že s tím názorem nesouhlasím, protože si myslím, že partnerka je partnerka a tou má zůstat. Z této pozice má být muži oporou, ale nemá se pasovat do role matky.

Hned na to jsem četla názor jednoho mladého muže, že přece mateřská láska je universální a jsou schopní ji prožívat úplně všichni.

Ani s tímto tvrzením nemohu souhlasit. A protože se kolem tohoto tématu rozpoutala velká debata, rozhodla jsem se více a do hloubky vysvětlit tok mých myšlenek, vedoucí k těmto názorům. Nechávám na každém z vás, zda s vámi budou rezonovat, nebo ne.

Začnu pěkně popořádku, protože v tomto problému vnímám několik rovin.

Jsem si jistá, že lásku mateřskou jsou schopny cítit, prožívat a poskytovat jen matky. To logicky vyplývá už z názvu – mateřská láska. Tedy ženy, které počaly, devět měsíců ve své děloze nosily a skrze svou pánev (případně císařským řezem) porodily dítě. To dítě následně kojily svým mateřským mlékem, v noci s nimi nespaly, třásly se strachy, když plakalo, prožívaly stres, případně laktační psychózu, atd., atd.

Porod dítěte je totiž mimo jiné velmi silný přechodový rituál, který z dívky či ženy dělá právě matku. Mám na mysli normální ženy, které tento proces proměny z dívky nebo ženy v matku bez výhrad přijímají.

A tuto velmi specifickou energii dle mého názoru není schopna poskytnout žena, která nikdy dítě neporodila, natož muž. Tato energie, kterou disponuje fyzická osoba – žena, matka, prostě není a nemůže být universální. Je jedinečná a má atributy specifické pro danou osobu, jejíž je součástí.

Kvůli objektivitě musím konstatovat, že některé ženy nerodičky, se jí mohou hodně přiblížit. Mnohdy mohou být milující víc než skutečná matka, i to je možné. Ale je to prostě jiná kvalita lásky, mající jiné kořeny a vibrace, pocházející z jiné úrovně, než láska mateřská.

Pak je zde otázka, po jaké to energii vlastně zranění muži jakéhokoli věku touží? Řekla bych že po lásce sexuální a současně mateřské. Touží mít sex, být milování a současně přijímání jako naprosto dokonalé bytosti. Což je pro mnohé ženy oříšek… jak to skloubit, aby muž byl spokojený? Jak být muži milenkou a matkou současně? To přece není možné. Přece matka se synem nesexuje!

A tak tvrzení, že žena má muži poskytnout mateřskou lásku, aby se cítil v bezpečí a plně tak rozvinul svou lásku k ní, nepovažuji za správné. Rozdíl je ve kvalitě lásky, ta partnerská má jinou vibraci a kvalitu. Díky ní oba partneři zůstávají na stejné úrovni, nikdo není „výš nebo níž“.

Muž, který po své partnerce chce energii matky se totiž velmi snadno dostává do bludného kruhu. Sice si na chvíli dosytí svou citovou nádrž, možná si i nějaké zranění poléčí. Ale když se ze své pozice „dole“ dostane zase „nahoru“, začne být na ženu naštvaný. Zažila jsem to mnohokrát. Naštvaný proto, že jeho partnerka uviděla jeho slabost. A protože už mu je částečně dobře, už od ní načerpal, najednou se zlobí na tu, která mu vlastně pomohla.

Jeho ego se cítí podvedené, protože partnerka není matka. Nemá se co stavět nad něj! On přece není žádný slaboch! A zde přesně vzniká to zacyklení. Žena partnera miluje, chce mu pomoci, proto pro něj dělá to, co on si přeje.

On dostane, co chce, ale přesto se nakonec zlobí, protože tu energii potřeboval dostat od matky. Ta mu ji kdysi dávno nedala… ta je viník. A nyní je viník i žena, která se do její role z lásky k němu napasovala. Mluvím z vlastní zkušenosti s několika muži, kteří přesně takto reagovali. 

A teď jiný úhel pohledu. Ve chvíli, kdy se narodíme do hmotného světa, vstupujeme do naprosto jiného prostředí, než ze kterého jako duchovní bytosti přicházíme. A dříve či později nám nezbude, než se začít řídit jeho pravidly.

A tak si začneme tvořit ego a s ním i zranění, díky kterým se formuje. Maminka se na nás neusměje, když si to přejeme a už si vytváříme domněnky. Dostaneme na zadek, když chceme zkoumat svět a ten se nám začne hroutit. Nechápeme, že mnohdy nás naše matka pouze chrání před námi samými a našimi pitomostmi, vycházející z naší neznalosti a nezkušenosti.

Na úplném začátku jsme přesvědčení, že naše matka je naprosto božská bytost (ona tedy je, ale většinou to vůbec netuší), ale čím déle jsme konfrontováni s realitou duálního světa, do kterého patří i nezpracovaná zranění naší matky, tím více se naše ego rozrůstá do pocitu, že se nám nedostává něčeho, co jsme kdysi měli a po čem stále marně toužíme. A na vině je logicky ta, co nám je od první chvíle nejblíže – matka.

Vůbec nám nedochází, že takovou matku (ale i otce), takové rodiče, prostředí a lekce jsme si před vstupem do tohoto světa vybrali, protože je potřebujeme ke svému poznání. A taky že se zákonitě narodíme do shodných vibrací, ve kterých jsme tento svět opouštěli. Jednoduše potřebujeme, aby nás svět a vše v něm (tedy i matka) naformoval tak, abychom se jednou začali ptát a dospěli k jinému, vyššímu poznání, než se kterým jsme z tohoto světa odcházeli.

A toto je smysl života, společný pro muže i ženy.

O různých stupních energie ženy zase příště. 

Komentáře

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Share This