Moje vzácná „ZOO“, část II

Je 7. října 22:00 hodin. Ležím v posteli na zádech, na sobě bíle hedvábné pyžamo, pod hlavou polštář naplněný prosem. Na nočním stolku mám květináč s rozkvetlým žlutým květem violky, vedle které jsem zapíchla péro orla skalního. Zapaluji bílou svíčku a zavírám oči. Uvidím stojícího orla, mého průvodce, na stejné skále jako minule. Pro jistotu ještě kontroluji své fyzické tělo a podívám se, kolik je hodin.

Vnímám rozdvojení své osobnosti, ale nijak mne to už nevzrušuje. Funguje to jako přepínání vypínačem. Hups orel, hups hodinky, hups sem, hups tam, dobrá cvokárna. Začínám si zvykat na ledasco a mé reakce jsou rychlejší. Poprvé si však začínám silně uvědomovat, že tenhle makrosvět a ten můj vnitřní mikrosvět nabývá na sjednocenosti a stává se celistvým. Hranice mizí. Jsou pryč. Všechno se vlastně tímto uvědoměním nesmírně zjednodušuje. Je to jen nevnímatelná substance ve vnímatelném světě. Později, dokonce i za denního světla všedního dne, se jemné náznaky proměny zobáků, očí aj. začaly stávat mou běžnou součástí rozhovorů třeba na ulici se sousedy. Jako upozornění, čeho se mám vyvarovat nebo na co si dát pozor.

Zastavuji se sama nad sebou a v duchu si říkám: „Děvče, ty nemáš strach“? A sama si odpovídám: „Proč bych vlastně měla? Vždyť´ už jsem dost moudrá na to, abych věděla, že když se nebojím, nemůže mě nic paralyzovat, nemůže mne nic zranit. Chci žít naplno s radostí a tady strach nemá co dělat. Jsem jen vášnivě přítomna ve všem, co dělám, protože považuji jakoukoliv činnost za zajímavou a hlavně obohacující!“

Poslouchám svůj dech a přesvědčuji se, že jsem tady a teď. Poslední introspekce. Jsem schopna se plně soustředit, zapamatovat si a později vybavit vše, co během této extatické cesty zažiju, tak jako vždy. Jsem bez zábran, beze strachu jen otevřená přijmout to co přijde. Dokonce si držím svůj nádherný nadhled i nad touto situací. Jen tuším – dnes to bude nevšední zážitek. Doslova se těším na další průzkum svých pocitů. Cítím celý den „v kloubech“, že se něco chystá a tak si dělám čas a prostor na to co má přijít. Jsem připravená fyzicky, duševně i mentálně.

I proto jsem si před ulehnutím dala jogging, zpěv manter, meditaci, koupel, čisté jídlo.

Odpoutávám se od vnějšího světa. Začínají se mi oči obracet v sloup a trochu se třesu. Cítím samovolné záškuby, velké i malé. Hlavně pravá noha se mi do půli lýtka třese. Pak ucítím na pravé straně obličeje pár záškubů a už mi roste orlí zobák, včetně dvou černých dírek. Je to tok vědomí, nejvyššího bytí, ve kterém se rozpouští mé „já“.

Póry mé pleti na obličeji se začínají rozšiřovat do obrovských rozměrů. Pomalu, jako pučící květy na stvolech rostlin, roste peří. Roste a roste. Nakonec cítím vánek pofukujícího větru, jež mi pročeše část peří, takže silně vnímám na svém pravém líci, blažený pocit. Obě ruce se začínají chvět a proměňují se v křídla. To je silný, do detailu prožitý, vizualizovaný vnitřní pocit. Ale stále se dívám na orla sedícího na skále. Přitom nějakým svým dalším rozměrem se cítím být uvnitř orla a v neposlední řadě stíhám ještě vnímat i jeho pohled do dáli, přičemž nasávám chladnou vůni horského masivu. Vychutnávám si tento koktail prožitků a na vše se dívám jako bych seděla v kině a sledovala barevný film v 5D.

Náhle se změním v malou žlutou violku rolní a z dutého nitra opeřeného dravce si sedám na šíji svého průvodce a ochránce. Vzlétáváme. Vnímám stav nejvyššího štěstí a obrovské síly.

Společně plachtíme a využíváme k tomu teplých vzdušných proudů. Letíme už známou oblíbenou cestou přes vodopád, džungli, hřebeny velehor, nad oceánem na jinou planetu. Nalétáme přímo do sopky, kde si nabírám oranžovou energii, která se točí dokola jako vír a mentálně si ji přenáším do svého těla, přímo do solaru a maninpúry. Je to nejmenší kousek slunečního atomu.

Pak letíme dál. Celou dobu sedím jako violka v bezpečí měkkého zátylku orla, ale celý let pozoruji jeho zrakem. Prolétáváme nad Afrikou od severu na jih a vypouštíme nad celým kontinentem nesmírný bílo-stříbrný neuvěřitelně silný proud lásky. Tato energie tryská přímo z orlovy srdeční čakry v podobě hutné bílé, ale velmi jemné páry. Podobně jako ze sprchy či spíše jako z hadice požárních hasičů.

Přilétáme k Etiopii a odtud směrem na východ k Arabskému moři. Náhle se mé dosavadní já – orel s violkou promění na delfína, protože vysokou teplotu vzduchu už víc nemohu snášet. Nořím se do vody teplé určitě aspoň 30 ˚C a zaplavují mne neuvěřitelně silné emoce radosti. Rozpouštím svůj nespoutaný radostný pocit do celého Indického oceánu a i přes velké vlny vibrace radosti dosahují až na břehy pevniny.

Pluji dál, kolem Srí Lanky a přes Bengálský záliv kličkuji k Indonésii. Souzním a rozkošně se mazlím se svým novým tělem. Užívám si slastné, uvolňující pohyby plné svobodných, hravých kreací.  Zvlášť pak přechody z pod hladiny nad hladinu oceánu, ponor a výskok nad hladinu. Doslova až eroticky na mne působí živel vody, který stéká a dotýká se mého těla. Hladina moře pohlcuje tělo do nekonečného objetí. Jsem v naprosté extázi blaženosti a nádherná sexuální energie se mi rozlévá do srdce a do jiných center v těle. Cítím tu blaženost v každé buňce. Rozpouští se a propojuje v extázi.

Vyhodnocuji tuto situaci v jednoznačném závěru, pokud bych měla volbu žít v těle delfína, s jistotou odpovím, ano. Delfíní síla hravosti a bezpodmínečné lásky mi dává pocit radosti, smíchu a potěšení. A také pohybovou ladnost, čistý a neskutečně jímavý dotek vody po celém těle, citlivou barevnou souhru moře a oblohy. Soulad, který umí tak dokonale zharmonizovat jen matka Příroda. Radostně si tuhle plavbo-putování užívám až do Pacifiku, kde se u ostrova Samoa otáčím.

Zcela neskutečně saturována směřuji na Antarktidu. Zde přichází transformace do ledního medvěda a neuvěřitelně rychlá přeměna atmosféry. Putuji po ledových krách. Poslouchám ticho, které navíc tlumí sníh, a učím se rozlišovat jeho různé odstíny. Symfonie vibrací pronikající Nebem a Zemí. Vypouštím z tlamy páru a užívám si svého těžkého těla, které mne nutí k pomalým rozvážným pohybům. Vnímám obrovskou sílu medvědího srdce a bezpečný vnitřní klid. Oceňuji jedinečnou možnost kochat se na první pohled jednoduchou, přitom tak rozmanitou přírodní scenérii. Začínají mne bolet oči od té nezvyklé pichlavě ostré záře a mrazivý vzduch mne štípe v nose. Prostor je zde obrovský. Časoprostor nedohledný.

Ani nevím jak, najednou se ocitám v hadím těle, mrštně se plazícím vzhůru, skrze celou Afriku, od jihu k severu, až do mého těla v Luhačovicích. Tady mi hadí energie plazivým pohybem obtáčí páteř od kořenové čakry vzhůru a dostává se temenem hlavy ven do univerza.  Kde se setkávám se svým prvním průvodcem, s orlem a violkou.

Pro změnu sedím v bezpečí orlího peří, spokojeně usazena v zátylku mého přítele. Najednou si uvědomuji, že tělesné teplo mého průvodce je po celou dobu nesmírně vysoké. Letíme vstříc tmavé galaxii. Je to velmi vzrušující vidět zblízka ve volném prostoru záři hvězd, vnímat pohyb nebeských těles a  sytost tmavé oblohy. Během letu jsem překvapena hlučným šumem křídel, ze kterého mne však začíná vytrhovat další vjem – oslnivě bílo stříbrný jas.

Cítím zcela jinou atmosféru. „Páni! Vždyť letíme přímo k měsíci!“ Vyhrknu vzrušeně. Úžasné světlo mne nutí přivřít oči. Ač nechci, musím. Ale nerada bych o něco přišla. Chci všechno vidět. Snažím se oči otevřít. Nejde to. Jen vnímám, jak mne okouzluje pocit nádherného klidu, do plic nasávám zvláštní vzduch…, a už mohu oči otevřít. „Ale to snad nééé!“ vykřiknu samou radostí i překvapeným úžasem! Vždyť prolétáváme samým středem měsíce: „Bože, to je neskutečné blaho! Čím jsem si tohle zasloužila?“ ptám se sama sebe a mlčky prožívám posvátnou úctu tohoto daru ve  stříbřitě-bílé mlhovině, když letíme do samotného středu měsíce.

Tají se mi dech. Nikdy jsem snad nic subtilnějšího nepocítila. Je to naprosto fenomenální pocit, na který nenacházím slova. Nejkřehčí něha, úcta, pokora, lehkost, čistota, jednoduchost. A ani barvu nelze popsat. Když prolétneme, na letce orla se zachytí elastické energetické vlákno bílo-stříbrné barvy. Proudí jim prasvětlo a pramen všeho bytí, Božská životní energie, které je proměněno ve světlo a sílu. Táhneme tuhle stříbrnou šňůru do Luhačovic. Nad některými domy, vypouštím nasbíranou bílo-stříbrnou měsíční sprchu a obaluji tímto světlem domy. Měsíční světlo je obklopuje, jako bych balila hračku do balicího papíru. Tuto vizualizaci spolu se světlem cítím jako lásku a harmonii, kterou posílám jako požehnání na tyto domy. Pak si uvědomím, že mám ještě spoustu sil i zásob světla a dělám další kolečka nad celým městem, až se nakonec unavím a vrátím domů.

Ležím na zádech ve své posteli a světelná šňůra mne začíná omotávat od pravého palce u nohy. Prst po prstu, pomalu, lehounce, graciézně. Pokračuje přes celou končetinu, hrudník, krk a hlavu. Odtud pak přes levý palec a všechny prsty na ruce, stejným postupem, přes hrudník dolů opět k nohám. Vlákno mne omotává do tvaru mumie. Ocitám se ve světlem prozářeném obalu. Nic uvnitř nevidím, jen shora své tělo, jak uvolněně leží v průzračném obale. Konec stříbrné šňůry pak vyčuhuje přes obal ven z  místa čelní čakry. Vychutnávám si klid, harmonii a lásku. Tyto pocity mne doslova přikrývají na posteli, kde ležím. Nádhera. Velmi intenzivní, barevné a výživné vjemy, symbolika, archetypy, nádherná imprese pocitů a úžasně vášnivě prožité absolutno. Neduální stav plný blaženosti, ve kterém setrvalo jen nejvyšší vědomí.

Všechno toto jsem prožila, protože jsem byla požádána svým vědomím, dát sama sobě svolení být volná a dosáhnout ještě intenzivněji radost ze života. Pocítit blaženost, při které slzy z očí samovolně srší, svobodnou radost, po které mé srdce touží. Učit se procházet životem bez lpění na čemkoliv, prožívat chvíle tady a teď, přijímat s pokorou a oddaností vše, co mne potká a přijímat překážky jako oslavu toho, že mne posilují a obohacují, přijímat životní situace jako vzácný dar. Vracím se tedy z astrálního těla, spojovacím článkem přes éterické tělo, zdrojem mé tělesné vitality, do fyzického těla. Energie to byla ohromující, musím se ukotvit na zem pokaždé, když se setkám s tak silnou energií. Podívám se na hodinky, je 23:05, usínám.

Tři měsíce po této meditaci jsem na internetu, na tomto odkaze http://www.jogin.cz/zakladni-energie-kundalini/ našla text:

„Všechny tyto projevy jsou zmiňovány v tradičních hinduistických spisech, obzvláště v józe a tantře. Moudrý jogín Ramakršna – jeden z největších mystiků současné Indie – popsal svoji zkušenost s kundalini velmi podobně. O extatických stavech, ke kterým tak „přirozeně inklinoval“ pravil: „V těchto stavech samádhi (koncentrace) cílem je uklidnění mysli (samathá) a její zaostření (ekaggata), které pak umožní intuitivní vhled do pravé podoby skutečnosti. Může být pocit duchovního proudění vnímán jako pohyb mravence, ryby, opice nebo hada. Někdy tento duchovní proud stoupá páteří jako lezoucí mravenec. Jindy samádhi duše šťastně plave v oceánu božské extáze jako ryba. Když se skloním na bok, cítím, jak mě duchovní proud strká jako opice a radostně si se mnou pohrává. Bez pohybu odpočívám, vím, že tento proud může jediným skokem jako opice dosáhnout sahasráry. Proto mne někdy vidíte jakoby vyskakovat. Čas od času stoupá duchovní proud jako pták, který poskakuje z větvičky na větvičku. Když tento pohyb ustane, vnímám to jako oheň. Někdy se proud plazí jako had. Vine se po klikaté cestě vzhůru, až konečně dospěje k mé hlavě a já prožívám samádhi. Duchovní vědomí člověka není probuzeno, dokud nedojde k tomuto vzestupu kundalini.

Autorka: Girena Tobi