Pokračování fiktivního příběhu o chlapci, který se chtěl stát krotitelem lvů. Záměrně jsem z něj udělala díly dva, abych oddělila příčiny od důsledků. Většinou totiž vidíme a pokoušíme se řešit důsledky, ale bez pochopení příčin, děláme jen další chyby.

František, chlapec, který chtěl být krotitelem lvů, dospěl. Právě se účastní demonstrace proti zvířatům v cirkusech a stejně jako ostatní, i on drží v rukou transparent. Na tom jeho stojí – Člověk má zvířata chránit, ne je týrat!

Než však dozrál k tomuto vědomí, muselo v řece uplynout hodně vody a on musel ujít dlouhou a velmi náročnou cestu, která ho málem stála život.

Zasní se a vzpomene si na svou první návštěvu cirkusu. Na to, jak byl šťastný, že je společně se svými rodiči a že se pro jednou nehádají. Bylo mu tak blaze jak tak seděl mezi nimi a cítil se být milovaným synem. Hlavně svého táty, který se mu většinou je vysmíval, že je slaboch.

I na to, jak tenkrát intenzivně cítil otcovu pýchu na svého syna a proto, aby ho ještě více potěšil a tento krásný okamžik prodloužil, on malý kluk, prohlásil tu památnou větu – Budu krotitelem lvů.

Kolikrát později toho prohlášení litoval, jenže dlouho neměl odvahu vzít je zpět. Nejprve byl příliš malý a později se bál otcova hněvu, takže stále dělal to, co chtěl. I když se mu to z celého srdce příčilo.

Celé roky se sám před sebou styděl, a bylo mu špatně ve chvílích, kdy se ho otec snažil připravovat na budoucí povolání krotitele. Kdy ho nutil, chovat se ošklivě ke každému zvířeti, které se v jeho blízkosti objevilo. Měl z toho trauma a noční můry.

Ale otec byl neoblomný. Sám v dětství zraněný svým otcem, zraňoval nyní svého jediného syna v domnění, že je to tak v pořádku. Že je to jen otázka času, kdy svého syna zlomí a přesvědčí. Tak, jak ho kdysi zlomil jeho otec, alkoholik.

Stále syna zahrnoval tvrzením, že povolání krotitele lvů je jen pro velké muže, kteří chtějí být bohatí, slavní a hodně cestovat. „Přece nechceš skočit jako já, pasák krav?“ vždy stejnou větou končily všechny jeho proslovy. Tak na něj tlačil, až z toho chlapec nakonec vážně onemocněl a na dlouhou dobu skončil v nemocnici.

Tehdy se proti němu konečně postavila i jeho žena, Maruška. Poprvé mu do očí řekla: „A dost! Jestli našemu synovi byť jen jedinkrát ublížíš, pak budeš mít co dělat se mnou!“

Od té chvíle se v jejich rodině vše změnilo. Vládu převzala maminka, protože otec se úplně stáhl, byl totiž v podstatě zbabělec a slaboch. A František se po návratu z nemocnice mohl konečně začít chovat tak, jak to bylo v souladu s jeho přesvědčením a cítěním. Byl totiž spíše po mamince, mírný a s laskavým srdcem.

A konečně svému otci naplno řekl to, co mu chtěl říci už dávno: „Tati, já už nechci být krotitelem lvů, ale přesně naopak, chci je chránit a starat se o ně. Protože mám zvířata moc rád.“ Po těchto slovech se otec stáhl ještě víc a zcela zahořkl, protože nebyl ochoten otevřít své srdce a změnit své myšlení.

Maminka synovi přinesla nejprve kočičku, která se potulovala po okolí a která byla mezi prvními, v jeho výcviku na krotitele. A později k ní přibyl i pejsek, i on původně patřil mezi cvičené a od otce sklidil bezpočtu ran.

Obě zvířátka byla nejprve bázlivá, ale časem pochopila, že se nemusí bát, protože už jim nikdo neublíží. František se o ně staral velmi dobře, chtěl jim vynahradit všechno jejich strádání. Ony mu to vracely tak, jak to šťastná zvířata umí, svou čistou bezvýhradnou láskou. A ta mu pomáhala léčit jeho bolavou dospívající duši a vše, co tam napáchal jeho vlastní otec.

Když pak táta tragicky zahynul, ušlapaný vlastními kravami, které se náhodou splašily, byl hodně smutný. Měl ho přece jen rád, ať byl jaký byl. Takže se s ním, společně s maminkou, důstojně rozloučil. Maminka si později našla jiného muže, který jí vynahradil vše, co jí ten první neuměl dát.

Toto vše Františkovi běží hlavou, vždy, když se účastní podobných akcí. Zůstává klidný, ví totiž, že dříve nebo později vše dobře dopadne. Tak, jak to dopadlo i v jeho vlastním životě. Pochopil, že člověk sklízí to, co seje, a že Láska je vždycky nad vším zlým. Jen člověk nesmí nikdy přestat věřit a také se nesmí bát konat v souladu s Láskou.

Toto je konec mého fiktivního příběhu ze života. I když je smyšlený, mohl se stát komukoli z vás. Nebo některá z jeho částí. Jestli jste totiž pozorně četli, mohli jste si všimnout určitých vzorců chování, které se v našich životech opakují. Jsou stále stejné, jen se mění herci a kulisy.

Popíšu některé z nich

1. Děti touží po lásce rodičů, ale také po tom, aby rodiče byli šťastní a proto jsou kvůli nim ochotni ublížit sami sobě. 

2. Rodiče ve své necitlivosti, zbabělosti a nebo strachu z čehokoli, ubližují dětem svým konáním i nekonáním. Mnohdy tak dlouho, až ty z toho těžce onemocní. Zde tatínek jako agresor,  maminka jako oběť. Až když už bylo hodně zle, maminka konečně správně pochopila zprávu synovi nemoci a začala konat. Otec však zůstal uzavřen ve svých vlastních zranění z dětství.

3. Změna čehokoli bolí. Hodně bolí. Mnohdy nás teprve až vidina smrti probere za naší slepoty a nečinnosti.

Toto jsou jen některé vzorce, ale v příběhu je jich skryto mnohem více. Pokud budete pozorně číst, uvidíte je. Vkládám je do většiny svých příběhů, pokaždé jsou zdánlivě jiné, ale všechny hovoří o stejném – dokud neuklidíme všechny své odpadky ve své mysli, dotud děláme chybná životní rozhodnutí. Nejsme schopni žít skutečně pravdivě v souladu se sebou a s celým světem. 

Své odpadky jsem si uklidila sepsáním autobiografickému příběhu Všechny odstíny temnoty, aneb příběh o návratu do světla. Klikněte na odkaz a přečtěte si mou eknihu o tom, jak zásadní byly a co vše jsem díky svému úklidu pochopila. Třeba vám pomůže rozpoznat vaše vlastní skryté programy, které dnes nejste schopni vidět. Podobně jako těm, co už ji četli.