Naše životy ovlivňuje jen několik základních vzorců chování. V dospívání si je vůbec neuvědomujeme, ale jak stárneme, rozrůstají se jako chapadla na všechny strany a živí se dalšími a dalšími negativními zkušenostmi, které ty původní vzorce vyvolávají.

Hodně se teď píše o tom, jak matky ubližují svým synům. A děje se to i obráceně, mnozí otcové obdobně zraňují a poškozují své dcery.

Mne ovlivnil vzorec, který bych popsala asi takto: „otec je jediný muž, který je dokonalý a miluje mne absolutní láskou, proto jsem povinna dělat ho šťastným“.

Vzorec, jehož částečné rozluštění a pochopení způsobilo, že jsem nakonec odešla od muže, kterého jsem si vybrala ještě jako nevědomá. Čímž jsem dospěla k přesvědčení, že jej mám zpracovaný a už se jím nemusím zabývat.

Jen jsem si stále kladla otázku, proč i nadále přitahuji muže nevyzrálé nebo ženaté, případně nevyzrálé a ženaté?

Na tyto otázky mi pomohla najít odpověď až moje dcera. Před pár dny se mi totiž svěřila, že se jí začaly zdát moc divné sny o domě, který postavil můj táta, její děda, a ve kterém také pár let nato zemřel. Snažila jsem se najít odpověď pro ni, ale přišlo to, co jsem potřebovala vědět já. Tedy vlastně my obě.

Kvůli přesnosti musím začít trochu ze široka – naši rodiče (jejich energie, zásadní vzorce chování i jejich základní životní úkol) tvoří obrazy našich vnitřních bytostí, vnitřní ženy a vnitřního muže, kteří jsou zodpovědní za to, jak se cítíme my i naše vnitřní dítě. A také jak se rozhodujeme, tedy v podstatě jaký život žijeme. To vše tak dlouho, než tyto procesy pochopíme a změníme.

Nemáme-li zpracován vztah k jednomu z rodičů, případně oběma, manifestují se nám tyto energie v podobě nejrůznějších problémů. NEVĚDOMĚ jsme ve vleku „toho“, co naší rodiče nezvládli a my „to“ ve snaze pomoci jim, převzali. Všechnu jejich bolest, zranění, přesvědčení…

A „to vše“ se nám dříve či později stane tak hmatatelné, tak reálné, až se z toho může vyvinout nemoc… a když stále nechápeme, co nám sdělují, končíme.

Vzorec, který jsem objevila ve vztahu k otci, byl naprosto zřejmý, ale já jej pochopila jen z poloviny. Jasně mi totiž jako důvod rozvodu uvedl: „Tvou matku hluboce nenávidím a už s ní nemohu být ani minutu“. Později, když už byl rozvedený a žil s jinou ženou a já se zastala matky, opět vynesl hodně silné prohlášení: „Nikdy tu ženu už nechci vidět, nechci o ní mluvit, ani o ní slyšet. Chci ji zcela vymazat ze svého života, protože mi tak strašně ublížila“.

Ani jednomu z nás tehdy nedošlo, co tímto prohlášením způsobí mně, své dceři. Obraz mého dokonalého vnitřního muže, se tím naplnil nenávistí k vnitřní ženě. A já to samozřejmě nemohla vidět, ale naopak jsem si otce postavila na piedestal, jako toho, kdo tak trpěl se svou ženou, a zůstával s ní jen kvůli nám, dětem. Žila jsem dlouho v naivní iluzi, že to bylo proto, že mne tak moc miloval a tak moc se kvůli mně obětoval.

Byla jsem mu vděčná, a nesmírně jsem ho za to milovala a obdivovala… a svou vnitřní ženu jsem nutila chovat se tak, aby ON byl spokojený. A přesně to jsem dělala i ve světě reálném, křivila jsem samu sebe, abych udělala šťastným muže vedle sebe.

V mém zbožnění otce mi nedocházelo, že nebyl schopen odpustit, nedokázal vidět, že na rozpadu vztahu měl poloviční podíl i on. Nebyl tak moudrý, jak jsem si myslela, a jeho uvěznění ve vlastní nenávisti ho stálo život. Po rozvodu velmi záhy těžce onemocněl a po 13 letech velkého utrpení zemřel na infarkt.

Přitom by možná stačilo, kdyby byl schopen přijmout výše uvedený fakt. Možná by mi pak byl schopen říci: „Vím, že na rozpadu manželství jsem se podílel i já. Sice jsem tvou matku brzy přestal milovat, ale na druhé straně jsem jí vděčný za to, že mi dala to nejlepší, co v životě mám. A tím jsi ty moje dcera. Ať byla, jaká byla, tebe miluji a vždycky milovat budu“. Jenže on tato slova nikdy neřekl, protože je tak necítil ani nevnímal.

Bohu žel… ale toto byla PRAVDA. Nesmírně bolestná, když jsem ji konečně uviděla. Ale současně nesmírně léčivá a osvobozující…Bohu dík.

Nevěděl, co svými slovy, ale i energií za nimi ukrytými, způsobí. Netušil, že si díky nim vyberu muže, který mne mávnutím ruky dokáže nejen odepsat a zapomenout na vše dobré, ale navíc bude mít potřebu pomstít se mi. Protože i on se bude cítit stejně zraněný a ukřivděný, když už jsem přestala zvládat křivit samu sebe jen kvůli jeho štěstí a spokojenosti.

Díky rodinným konstelacím jsem viděla, že tento vzorec se v naší rodové linii opakoval celé věky. Předávali jsme si jej z otce na dceru… a teprve až nyní, i díky mé dceři, která ho také zopakovala ve výběru partnera v ještě horším gardu než já, jsem jej uviděla se všemi souvislostmi a důsledky.

Ps. Ve chvíli, kdy jsem napsala tento text mi ještě došlo, že když otec nenávidí matku své dcery, není ve většině případů schopen plnohodnotně milovat ani dceru. Pořád v ní totiž vidí „pokračování“ té, kterou tak nenávidí. A kde je nenávist, tam láska nemá prostor.

Objeví-li dcera tento vzorec s otcem, může ho zrušit i ona sama, je-li otec příliš zatvrzelý, nebo už nežije. Podstatné je uvědomit si, oč jde, a také to, že na celé situaci pokřiveného vztahu rodičů nemá žádný podíl, žádnou vinu.

Odpuštění sobě i oběma rodičům, pomyslné vrácení břemene, které se za jednoho z nich, případně za oba, snažila nést a vzdání jim úcty, jako těm, kdo jí dali dar života. To je vše, co jí, jako dceři přináleží, co ji osvobodí a vrátí do života v pravdě.

A toto stejné pravidlo platí i pro syny ve vztazích k matce.

Platí obecně pro děti ve vztahu k rodičům…

Cesta k poznání je mnohdy velmi těžká a krkolomná. Tu svou jsem popsala v eknize Všechny odstíny temnoty, aneb příběh o návratu do světla.