Po požáru katedrály Notre Dame se na internetu objevilo mnoho příspěvků. Rezonují se mnou názory, které obsahují pohled „za oponu“ tragedie.  Většinou jsou jedinečné stejně, jako jedineční jsou jejich autoři.

Já navazuji na svůj předchozí text zveřejněný na Facebooku, který jsem napsala zcela spontánně chvíli po tom, co jsem se o požáru dozvěděla. A teprve až druhý den, když ke mně přicházely další vhledy, jsem pochopila proč jsem jej napsala tak, jak jsem jej napsala. Pro ty, kdo jej nečetli, je to tento text.

„Člověče, ty malověrný. Pláčeš nad ohněm a smrtí katedrály, která byla postavena k uctívání systému, ne mne. Protože já jsem někde zcela jinde.

Raději plač sám nad sebou, protože uctíváš Mamon a nevidíš, že brzy budou hořet lesy, celá země, tedy to, co je tu miliardy let a co ti dává život.

A nebo neplakej vůbec, zastav se a zamysli…a hlavně začni cítit své srdce. Tam založ oheň, protože tam já sídlím celou dobu a čekám na své ZNOVUZROZENÍ!

Čas už nazrál…“

Abyste snáze pochopili další souvislosti, převyprávím vám dva příběhy, které spolu na první pohled nesouvisí. Ale pokud si dáte tu práci a dočtete až do konce, uvědomíte si různé úrovně jejich sdělení. Snad vám současně dojde i fakt, že vše se vším souvisí a je vzájemně propojeno neviditelnými nitkami. Jen my to ze své úrovně poznání většinou nejsme schopni „uvidět“.

Nejprve krátký příběh o mne. Jsem normální žena, která má čím dál více „nenormální“ vhledy. Někteří známí mne varují, abych nedělala to, co dělám, snad proto, že se obávají, abych se nezbláznila. Ale já mám pocit, že dávno bych se zbláznila, kdybych „to“ nedělala.

V posledních sedmi letech jsem totiž velmi intenzivně pracovala na svých traumatech. Vyjmenuji jen ty hlavní z tohoto života – jsem nechtěné dítě, odmítaná, znásilněná, po pokusu o sebevraždu, oběť domácího násilí, zneužívaná a sexuálně tak frustrovaná, že jsem se na čas ocitla v samotném pekle.

Všechna traumata z tohoto i předchozích vtělení se mi stále vracely a já je přijímala, otvírala se jim, čistila a rozpouštěla v pochopení a lásce. Při tom čištění a zpracovávání jsem vyplakala potoky slz. A současně jsem zvládla napsat svou autobiografii Všechny odstíny temnoty, aneb příběh o návratu do světla. Až jednou konečně nastala chvíle, kdy mé morfické pole bylo bez těch nejtěžších traumat.

Poznala jsem to podle toho, že se mi jakoby rozsvítil svět. Ten vnější i ten vnitřní.  Všímala jsem si, že každá zpracovaná a uzdravená bolest v mé duši, mi rozsvítila prostor, který byl před tím temný a bolestivý a proto jsem se mu raději vyhýbala, stačilo totiž jen se ho zlehka dotknout a už mi ze samé bolesti tekly slzy. Každé uzdravené zranění mne posunulo blíže ke mně samé.

Tento proces léčení vnitřního světa se mi zalíbil natolik, že jsem se později pustila do morfického pole kolektivního. Zaměřila jsem se na nezpracovaná sexuální témata, protože v této oblasti mám docela praxi. A také na bolest, která zde, v místě kde žiji, přetrvávala od Čarodějnických procesů. Tuto činnost jsem si však už nechávala pro sebe, protože těžko bych druhým vysvětlovala že vážně jsem normální a že mi tato moje aktivita neubližuje, ale přesně naopak. Mnohem více mi totiž ubližuje nepochopení, znevažování, a popírání skutečností, které pro mne jsou samozřejmostí. Ale stejně to asi někteří lidé cítili, protože měli vůči mně výhrady. 

Současně jsem čím dál jasněji vnímala a vnímám dění nejen kolem sebe, ale i na internetu a celkově ve světě. Tu neustále se stahující smyčku materialismu a mamonu, která jakoby se vymykala základním principům o příčině, předcházející důsledek. A také cítím velmi silný tlak na pozitivní myšlení za každou cenu. Křečovitou snahu o žití v bezvýhradné lásce, aniž by člověk zvládl rozpustit svá traumata ve všech  energetických tělech. Snahu o plnění snů za každou cenu, bez ohledu na ostatní a hlavně na životní prostředí.

◊◊◊

A pak se stalo, co se stalo. Co mnozí senzitivní a vnímaví lidé cítili, že už je nablízku.

Kvůli lepšímu porozumění je zde další příběh, který se v mém vědomí rozhořel po požáru katedrály. Předesílám – jde o mé vnímání, které nikomu nevnucuji. A je jen na volbě každého, jak přijme obrazy a myšlenky, které skrze mne přichází.

◊◊◊

Stalo se něco, co mělo svůj počátek před eóny věků.

V době bez času. Bez hmoty. Kdy bylo jen čiré vědomí.

Které, aby se poznalo, vědomě vytvořilo energie. Jin a Jang.

A tam někde, na úsvitu věků, se začala tvořit hmota, z ní hvězdy a planety.

Vznikla tak i planeta Země, která má živé vědomí.

Vědomí se rozšiřovalo a začalo skrze energie tvořit dál a dál. Tak stvořilo na zemi silná energetická místa.

Ještě později vytvořilo život v jeho nejrůznějších podobách.

A nakonec člověka. Bytost, která jako jediná v tomto konkrétním Vesmíru získala dar svobodné volby, aby se jednou mohla rozhodnout že se stane vědomou.

Když se postupem věků stal člověk vyspělejším, Božské Vědomí, jej navedlo začít stavět stavby, které měly sloužit k uvědomování si faktu, že je také vědomím a ne jen pouhým materiálním tělem.

Člověk proto postavil mnoho staveb, z nichž některé zase postupem času zbořil. Aniž by doopravdy pochopil co díky nim pochopit měl, tedy že on sám je součástí božství. Uvěřil lžím, že potřebuje prostředníka, který ví jak na to.

A tady se upřesňuje děj mého příběhu. Na břehu řeky, kterou lidé nazvali Seina, postavili chrám, kde se klaněli bohyním a bohům tak, jak je jejich lidské vědomí poplatné své době, vnímalo.

Když skončila jedna civilizace a s ním i chrám s jeho božstvím, přišla další i s novým chrámem a bohy. Takto se to zopakovalo několikrát. Úplně nakonec tam poslední civilizace postavila obrovskou, nádhernou katedrálu.

Byly do ní vloženy nejrůznější symboly tehdejšího vědění a moci, které byly tak složité, že jim rozuměli jen vyvolení. Čerpali z nich svou sílu, protože být vyvoleným znamená i to, že jiní, kterých je mnohem více, svou sílu v nejrůznější podobě odevzdají těm chytřejším. Proto nikdy nebylo a není v zájmu vyvolených, aby ostatní znali skutečnou pravdu o čemkoli.

Jenže toto vše bylo součásti obrovského plánu, trvajícího nekonečné věky. Plánu, kterým Božské Vědomí mělo záměr – až nazraje čas, vstoupit do hmoty skrze lidské bytosti. Proto celou dobu připravovalo prostředí i člověka. Spojovalo neviditelné nitky tak, aby záměr byl naplněn.

Aby se postupným vývojem ◊ egem vytvořená vyvolenost jedince ◊ jeho vlastní svobodnou volbou ◊ změnila na vědomou jedinečnost ◊ uznávající Jednotu všech bytostí.

Artefakty v katedrále celou tu dobu tiše existovaly a nepozorovaně vyzařovaly do světa svou energii. Tyto energie se propojily se všemi předchozími, přičemž každá další generace je dál posilovala přidáváním svého poznání. Čímž energie neustále narůstala…

Až jednou čas konečně nazrál. Bylo to přesně 15.4.2019. Datum, které v součtu dává číslo 4.

Otec Vesmír a Matka Země se spojili v horizontále.

Žena a Muž se spojili ve vertikále.

Já a My ◊ ve středu tohoto propojení ◊ dosaženého počtu jedinců ◊ se spojilo do Jednoty lidí ◊ vědomých si své jedinečnosti.

A v tomto jedinečném okamžiku vznikl tak mocný záblesk energií, že vytvořil žhnoucí jiskru. Z té vznikl požár, který zapálil pomyslné srdce Matky Boží, které se rozhořelo jak ve světě duchovním, tak v tom reálném. A rozhořelo se i srdce Ježíše Krista, protože oni oba jsou jedno Božské Vědomí a byli předobrazem Boho-člověka.

Jenže mnozí lidé, stále ještě uvěznění v nevědomé hmotě, začali plakat.

Někdo kvůli ztrátě krásné kamenné stavby staré století, plné památek na minulost.

Někdo ze strachu co bude dál když mizí to, co tu bylo celá staletí, a oč se nevědomě opíral. Prostě ze strachu z neznáma budoucího.

A někdo plakal, aniž by věděl proč. Možná cítil, že na starých lžích nelze postavit nové pravdy.

Zatím málokdo z plačících tuší, že někde, hluboko v jeho duši se objevila jiskra. Protože Vědomí, to božské, skrze oheň pravdy a lásky právě vstupuje do hmoty. A  začíná uvolňovat zablokovaná srdce zavřená před zraněními a traumaty. Srdce omotaná obručemi ze lží a prokletí, srdce těch, kteří byli a jsou obětmi i agresory, vyvolených, i sebe sama.

To je proces, který se právě započal. Proces náročný a pro některé dost bolestný. Proces, který spouští proudy slz omývající bolavé srdce i duši, vláhou, která léčí a uzdravuje. Proces, který ve vnějším světě mimo jiné spustí tak dlouho zablokovaný životodárný déšť.

Toto, a mnohem více přináší vstup Vědomí do hmoty. Začne se zrychlovat proces Transformace a z člověka, který se větší část své existence marně snažil být vyvoleným a dosáhnout do nebes, se stane Boho-Člověk.

Hořící srdce katedrály přináší také otevření energetických portálů. Skrze které do duchovního světa člověka sestupují láskyplné bytosti, jako pomocné světelné bytosti. Přichází ke každému, kdo si jejich vstup vědomě a dobrovolně zvolí, kdo se přestane bát sebe sama, svého nitra a poznání toho, kdo doopravdy je a zažehne své srdce pro lásku a pravdu.

Srdce a rozum začne nacházet soulad.

Muž a žena začnou spolupracovat.

A peklo, které si nevědomý člověk doposud sám vytvářel, se díky jeho probuzenému vědomí i zapálenému srdci začne měnit v ráj. On sám je začne měnit jako skutečný Vědomý Tvůrce a Boho-Člověk.

Brána pro Nový věk bytí v 5. dimenzi se otevřela dokořán.

V zájmu Nejvyššího dobra pro všechny se TENTO proces začal dít právě TEĎ.

◊◊◊

Všemu, co ke mně postupně přicházelo v podobě pocitů a vhledů, jsem dne 19.4.2019, na Velký pátek a současně v den Růžového úplňku, dala tuto písemnou podobu. 

Jsem velmi vděčná, že se mi dostalo cti takových hlubokých vhledů. Proto jsem vše psala s velkou pokorou a respektem k tématu.