Ráda bych se s vámi podělila o velmi zajímavý zážitek, který jsem měla na semináři Modrá alfa někdy v roce 2006. Už samotný nadpis naznačuje, o čem bude.

Rozhodla jsem se účastnit semináře Modrá alfa, který probíhal dva víkendy. Hned první den mne tam na první pohled zaujal mladý muž ve věku zhruba 30 let. Nějakým zvláštním způsobem mne přitahoval a já nevěděla proč. Nebyl ani nijak zvláštně krásný, ale ani ošklivý. Naše oči se však stále potkávaly, o přestávkách jsme na sebe naráželi a během lektorova výkladu jsem pociťovala neodolatelnou chuť se ho dotýkat.

Byla jsem sama sebou překvapená a protože mne to zlobilo, řekla jsem o svých pocitech kamarádce. Také jsem se jí zeptala, zda jí přitahuje stejně jako mne. Nepřitahoval. Rozhodla jsem se tedy přestat se jím zabývat s vědomím, že to zřejmě bude jeho mládím.

 Seminář probíhal celou sobotu a neděli a za 14 dní bylo další pokračování. To že byl velmi zajímavý svým obsahem, tím se zde nechci zabývat, v tuto chvíli je důležité něco jiného.

Druhý víkend jsem už byla nad věcí, kluka jsem si téměř nevšímala a měla jsem za to, že tím se to vyřešilo samo od sebe.
Avšak přišla neděle odpoledne, seminář se pomalu chýlil ke konci a lektor nás vyzval k debatě. Načež ten mladík se najednou postavil, počkal, až lidé ztichnou a začal vyprávět. V té chvíli jsem zatajila dech a vše mi najednou začalo být jasné.
Zde je ve zkratce jeho příběh tak, jak jsem si jej zapamatovala. 

Před časem jsem odjel do Anglie pracovat a učit se jazyk. Sotva jsem však dorazil, stal jsem se obětí velmi těžké autonehody. Když mne sanitka odvážela z místa nehody více mrtvého než živého, začal jsem znenadání mít zvláštní pocity. Najednou mne vůbec nic nebolelo a koukal jsem sám na sebe z výšky asi jednoho metru.

Co jsem viděl, nebylo vůbec nic pěkného. Mé tělo byla velká krvavá hrouda, jednu nohu jsem měl zvláštně vytočenou a pokroucenou a obličej se ztrácel v krvi. Dovezli mne houkající sanitkou do nemocnice a tam mne okamžitě vzali na operační sál.

Stále jsem poletoval nad svým krvácejícím tělem sem a tam a poslouchal, co si lékaři i personál povídají. Nerozuměl jsem jejich odborným termínům a tak jsem si začal prohlížet přístroje, na které bylo mé tělo napojeno.

Po chvíli mne to přestalo bavit a napadlo mne, že se poohlédnu i jinde. Přišlo mi naprosto přirozené, že bez problémů proplouvám zdí z jedné místnosti do druhé, z jednoho operačního sálu do druhého. Najednou mne to však začalo samo od sebe vytahovat někam nahoru, objevil se silný světelný vír a ten mne začal nasávat vzhůru.

Stoupal jsem výš a výš a světlo bylo čím dál jasnější. Ale vůbec mne neoslňovalo, naopak bylo takové jakoby přátelské a příjemné. Po chvíli jsem v tom světle kolem sebe začal vidět, nebo vlastně jen tušit jiné bytosti. Jejich těla tvořil jen takový zářivý éterický opar a i já jsem vypadal stejně jako oni.

Brzy jsme spolu začali komunikovat, ale ne slovy, vysílali a přijímali jsme si přímo své myšlenky. Myslím, že to byly především duše lidí, se kterými jsem se znal. Ve velmi krátké době, vlastně v setině vteřiny mi mou myslí pozpátku proběhl celý dosavadní život. Viděl jsem a zcela jasně cítil, komu jsem za svého života ublížil a současně jsem měl možnost si to odpustit.

Nevím, jak dlouho toto vše trvalo, ale najednou jsem pro změnu ucítil obrovskou tíhu, která mne začala táhnout k zemi. Prostě najednou mne to vcuclo zpět do těla stále ležícího na operačním stole a já se začal probírat. Při tom jsem slyšel, jak naříkám a sténám.

Má operace skončila a sestra mne vezla na pooperační pokoj, ze kterého mne po nějaké době převezli na lůžkové oddělení. Ráno, při vizitě jsem se dozvěděl, že mé zranění nohy je natolik vážné, že mi ji budou muset amputovat.

Byl jsem zcela zděšen, já závodní lyžař a bez nohy! Celý svět se mi začal hroutit. V té chvíli šel kolem mé postele pacient, kterého už propouštěli domů. Řekl mi: „povím ti jedno tajemství, nikdo ti nepomůže, ty sám si musíš pomoci“.

Tato věta mne zasáhla tak, že jsem vyskočil z postele a tak, jak jsem byl po operaci, tedy zcela nahý a s nohou v ortéze, jsem vyběhl z pokoje. Běžel jsem po chodbách, potom ven z nemocnice a až na trávníku jsem se zhroutil.

Tam mne sebrala ochranka nemocnice a odvezla zpět na pokoj. Ale od té chvíle jsem se začal jakoby zázračně uzdravovat. Lékaři to naprosto nechápali, nohu mi však neuřízli a i ostatní zranění se mi velmi brzy zahojila, takže jsem byl ve velmi krátké době z nemocnice propuštěn.

Vrátil jsem se zpět do České republiky. Sice mi noha zůstala, ale už jsem nesměl závodně lyžovat, protože poškozená noha by tak velkou zátěž neunesla. Byl jsem opět zoufalý. Netušil jsem, co si mám počít, lyže byly můj celý život.

Myslel jsem, že mne to zoufalství úplně zadusí. Jednou, když jsem šel do lesa na procházku, mne mé zoufalství zcela dostalo. Začal jsem křičet, řvát… a řval jsem a řval. Všechnu tu bolest a zoufalství jsem dal do toho křiku. Křičel jsem tak dlouho, až jsem už nemohl a zcela vyčerpaný padnul na zem. Jak dlouho jsem tam ležel, nevím.

Ale když jsem se probral a zvednul ze země, byl jsem někdo jiný. Mé zoufalství bylo pryč.

A začal jsem jednat. Založil jsem si lyžařskou školu, kde vyučuji děti všech věkových kategorií. Lyžím jsem tedy zůstal věrný, a i když už sám závodit nemohu, jsem s tím vyrovnaný a se svým životem jsem naprosto spokojený.

Pak se ten mladý muž na chvíli odmlčel, načež pokračoval.
Na takovémto semináři jsem poprvé, nikdy jsem se duchovními záležitostmi, které se zde probírají, nezabýval. Ale musím říci, že vše, co jsem tady slyšel, vše je z mého nynějšího pohledu pravda.

Vše jsem to naprosto stejně cítil a vnímal, když jsem byl v tom světelném tunelu. Tam jsem všemu rozuměl, na jakoukoliv otázku jsem ihned znal i odpověď. A ještě něco jsem tam věděl. Nevím jak to správně vyjádřit, ale věděl jsem, že na tento svět přichází zásadní změna. Tedy už vlastně započala. A také jsem věděl, že lidé, kteří to pochopí, ti v tom světle zůstanou. Ti ostatní, materiálně smýšlející, ti prostě někam zmizí, kam to však bohužel nevím, protože jsem viděl jen temnotu, která nebyla nijak příjemná.

Když mladý muž skončil své vyprávění, vydechla jsem, protože jsem celou dobu, co mluvil, téměř nedýchala. Vzápětí jsme všichni, všech 40 účastníků semináře, začali zcela spontánně tleskat.

Tady by mé vyprávění mohlo skončit. Ale nechci, aby vyznělo obdobně jako proklamace všech rádoby spasitelů, kteří historií lidstva prošli. Nechci hlásat: „Konec světa se blíží, kdo nespasí svou duši, bude na věky zatracen“.
Chci jen říci, co jsem si díky zážitku toho muže znovu do hloubky duše uvědomila:

• čím dál více mne přitahují lidé, kteří nějakým způsobem cítí a vnímají duchovní aspekty života. Ti ostatní pro mne nemají žádné kouzlo, byť by byli sebekrásnější, či bohatší.
• číst o zážitcích klinické smrti je zajímavé, ale slyšet to na vlastní uši, vnímat ty obrovské emoce dotyčného, to je tisíckrát hlubší prožitek nezanechávající žádných pochybností o pravdivosti vyřčeného.
• člověk má v sobě obrovskou sílu, a pokud v ní uvěří, dokáže zázraky – například vyléčit se z jakékoliv nemoci, či zranění, prostě přežít cokoliv. Základem je, že musí uvěřit v sebe sama. Nehledat záchranu ve světě materiálním, ale ve své vlastní duši.
• přicházející věk Vodnáře-věk velkých změn v duchovním poznání
  lidstva je opravdu čím dál blíže a bude nás čím dál více ovlivňovat, ať už
  chceme či ne. Jako lidstvo však máme stále ještě šanci. Pokud to
  pochopíme, začneme změnu sami od sebe, doučíme se a rychle zvládnem
  lekce, které se doučit máme, pak může být naše budoucnost
  budoucnosti světla a lásky.

I díky tomuto příběhu jsem mnohem později našla odvahu napsat a zveřejnit svůj životní příběh, který jsem nazvala „Všechny odstíny temnoty, aneb příběh o návratu do světla“. 

Bylo to pro mne takové vyběhnutí do lesa… psaním jsem se ze své bolesti „vykřičela“ a dnes nic z toho, co jsem prožila, už nade mnou nemá moc. Chcete-li vědět více, klikněte zde na tlačítko a eknihu si objednejte.