Můj laický názor na duc-hovno, kvantovou fyziku a lidskou psychiku

Mnozí se na mne zlobí, že se stále zabývám jen negativními záležitostmi. Prý si tím do svého života přitahuji samé „sr…y“. Protože údajně stačí jen myslet pozitivně a vše se v radost obrátí. Toto tvrzení vnímám tak trochu jako americká módu, která k nám po sametové revoluci dorazila. Být „hepy a kůl“.

Cíleně si nepouštím zprávy na Nově, vyhýbám se spoustě negací, které z vnějšku přichází a nevyhledávám ji, naopak.

Ale.

To je ta negace vnější.

Ale pak máme i negaci vnitřní. To, co jsme jako děti nezpracovaly, co nás nějakým způsobem zranilo a co jsme z důvodu přežití, zatlačili někam do nevědomí.  Jsou to naše stíny, o kterých hovoří dávní filosofové, přes odborníky na lidskou psyché, až po skutečně moudré a probuzené lidi. Je to fenomén, o kterém se začíná hovořit čím dál více.

Každý má svůj stín. Ovlivňuje nás úplně vše, to, co jsme prožívali v dětství, jak se k nám chovali rodiče, okolí, včetně kamarádů a učitelů ve škole. Naštěstí už se rodí děti – indigové a křišťálové, které jsou vnitřně tak silné, že u nich odpojení od Zdroje většinou nenastane a oni jsou rovnou již v páté dimenzi, byť mezi námi. Tudíž se nepotřebují učit skrze vlastní lekce jako my ostatní, co stále žijeme v duálním světě třetí dimenze.

Dnes už jsem si tím zcela jista, že bez toho, abychom se svými stíny poprali, aby to bolelo, a abychom trpěli, se prostě nedostaneme dál. A tím dál myslím ve svém poznání…prostě nerozšíří se nám vědomí, neprobudí naše intuice a hluboké propojení se vším kolem nás.

Začíná to chápat i čím dál více lidí, kteří se skutečně duchovně probudili právě přes tuto bolest, kterou si prošli a zpracovali. Jsem přesvědčena, že pokud si neprožijeme svou „Temnou noc duše“, tak naše duchovno, je vlastně jen duc-hovno, jak roztomile tvrdí jedna má kamarádka.

Jsou to jen naučená slova, která jsou bez souvislostí a hlubších vhledů.

Naštěstí se vše mění. Celý svět prochází proměnou, včetně energií, které k nám přichází i z vesmíru. I tam se dějí obrovské změny a tak energie, které nás dnes a denně zaplavují, jsou pro náš organismus nejen neznámé, ale též velmi silné.

Jedna z předposledních objevených nejmenší částic se nazýval kvark, pak neutrina, ale dnes jsme zase dál, dnes je údajně nejmenší takzv.božská částice. A teď si představte, že jsme neustále bombardování takovým množstvím těchto částic, jako bychom permanentně stáli pod Niagarskými vodopády. Přesně tak to bylo popsáno v jednom vědeckém pojednání na téma – Jak na nás působí energie Vesmíru.

Jestliže tedy tyto částice naráží na naše vnitřní bloky, způsobuje nám to psychickou i fyzickou nepohodu. Takže nás ovlivňuje nejen energie toho, co žijeme zde na zemi, ale i to, co k nám přichází z vesmíru. Čím více jsme zablokovaní, tedy čím více skrytých stínů se v nás nachází, tím větší hrozí nebezpečí, že se vše uvolní naráz a zaplaví naše vědomí, které tu záplavu nedokáže zpracovat.

Člověk se dostane do krize a většinou končí v blázinci, protože vnější projevy této krize jsou pro většinovou společnost nepřijatelné. Několik lidí, kteří si prošli tímto peklem, mám mezi svými přáteli a jejich prožitky jsou naprosto šílené…hlavně to, jak se s nimi zachází. Jejich zážitky jsou skutečně jako z toho nejděsivějšího hororu.

V psychiatrických léčebnách je čím dál více takto „násilně probuzených“ lidí, kteří se však opět zase „násilně uspí“. Je to přece „normální“, vždyť ti lidé jsou nebezpeční jak druhým, tak především sobě… a chemických prostředků k tomuto „uspání“ náš farmaceutický průmysl produkuje ve více než dostatečném množství.

 Vím, že bez toho „nimrání se v sobě“, by ze mne dnes s největší pravděpodobností byla slintající troska, kterou nic nezajímá, nic nevnímá, jen přežívá někde na uzavřeném oddělení blázince.

Osud má smysl pro humor a dostatečně si se mnou pohrál, protože za plot blázince jsem se skutečně dostala. Tři roky jsem tam bydlela a rok a půl pracovala. Takže jsem měla šanci „nahlédnout pod pokličku…“.

A proto, se touto tématikou zabývám. Proto jsem roky zpracovávala kvantum svých stínů a démonů. Proto o nich píšu, informuji. Proto mne to nenechává lhostejnou. Protože prostě mám svou osobní zkušenost.  

Dagmar Baránková

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>