Tato slova mi řekla moje starší dcera, když ji bylo deset let.

Psal se rok 1985.

O vegetariánství v té době neměl téměř nikdo ponětí, samozřejmě že ani já. A o svou dceru, o její zdraví a život jsem se hrozně bála. Tak moc, až jsem si z toho strachu „vyrobila“ jedno z traumat, které jsem si odblokovala teprve před pár lety na rodinných konstelacích.

(Díky konstelacím jsem se dozvěděla, že z matčiny strany pocházím z rodu „pohůnků“ a v době temna většina dětí tohoto rodu umírala hlady. Přežily jen ty, které svým sourozencům kradly jídlo. Dceřino vegetariánství byl první krok k tomu, abych to uviděla a přijala. Ale o tom třeba někdy jindy..)

Narodila jsem se v padesátých letech, jen 12 let po skončení druhé světové války, rodičům, kteří za války moc dobře poznali co je to hlad. Většina lidí tehdy měla v živé paměti oběti, které v koncentračních táborech umřely na podvýživu. A já v tom strachu z hladu vyrůstala.

Jen tak na okraj – Breathtariánství – tedy výživa pranou, bylo v té době něco naprosto nemyslitelného, energie společnosti byly ještě příliš těžké, plné bolesti, zloby a mnohdy i nenávisti. Válka zasáhla úplně všechny, naprosto celou společnost a její důsledky byly ještě příliš „živé“.

S dcerou jsem proto hodně dlouho vedla boj, abych ji přesvědčila, že maso prostě musí jíst, pokud má žít. Jenže ona už tehdy byla silnější a hlavně moudřejší, takže jsem po dlouhých měsících nakonec rezignovala a svůj boj vzdala. Od té doby uplynulo třicet let, dcera stále žije, je vegetariánka stále, zdravá, plná energie a síly. Dnes vaří v jednom duchovním centru a ze všech stran slyším na její kulinářské čarování jen samou chválu.

A vegetariánem se stávám i já. Do nedávna jsem ještě občas dostala na maso chuť, ale vždycky mi pak bylo těžko a sama na sebe jsem se zlobila. Navíc, kdysi mi maso při vaření „vonělo“, člověku se úplně sbíhaly sliny. Ale dnes mi strašně smrdí a ten smrad nepřebije ani spousta bylinek nebo koření.

Nyní už mám dostatek informací, abych věděla proč nejíst mrtvoly zvířat. Sama pro sebe, ale i pro ty, které tato problematika zajímá, jsem ty nejpodstatnější shrnula do několika bodů.

1. V současné době většina masa pochází z velkochovů, kde jsou zvířata chována ve strašlivých podmínkách, jejich maso je pro přesyceno chemickými látkami a léky, kterými jsou krmeny. Uměle se tak udržují při „zdraví“. Je to nutnost, protože jakákoli nemoc se při tak velké koncentraci zvířat rovná epidemii a následné likvidaci celého chovu. Tudíž je levnější „antibiotická prevence“.
2. Zvířata jsou vystavována obrovským stresům a zabíjena tak, že jejich těla jsou přesycena stresovými hormony, které dále „zkvalitňují“ jejich výživovou hodnotu. Toto vše, včetně léků a hormonů přechází do těla člověka.
3. Velkochovy zvířat obrovsky zatěžují planetu odpadními zplodinami. Navíc, na získání jednoho kila živočišných bílkovin je potřeba dvacetkrát větší plocha než na vypěstování kilogramu bílkovin rostlinných. V podstatě je to tak, že člověk, který konzumuje maso potřebuje ke své obživě cca 5x větší plochu než vegetarián.
4. Maso v těle člověka vytváří látky, které organismus zatěžují a hlavně okyselují. Kyselé prostředí organismu je pak podhoubím pro většinu nemocí, především takzv.civilizačních chorob. Se všemi hormony a antibiotiky, které člověk s masem dostává do svého těla, je to časovaná bomba.
5. Na úrovni energetické při trávení masa vznikají „těžké vibrace“, což potvrzuje i současná věda – kvantová fyzika. Tyto vibrace, mající nízké hodnoty, udržují lidi ve stavu agrese, zloby a strachu. Na rozdíl od lásky, soucitu a světla, které podporuje a dál rozvíjí vědomá konzumace rostlinné stravy.

Čím dál více si uvědomuji že žijeme v době, kdy se začínají „lámat věky“. Celý svět a s ním i my lidé chtě nechtě budeme pomalu přecházet do nového paradigmatu, co platilo včera, bude zítra přežité . K té celkové změně světa patří i změna způsobu stravování, protože dnešní globalizovaný systém fungování“potravinářského průmyslu“ je neudržitelný.

Toto je můj názor, mé osobní poznání, ke kterému jsem dospěla. Nikomu je nevnucuji, jen nabízím k zamyšlení.

Dagmar Baránková

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>