Je adventní čas a já jsem útrobách PC našla pohádku, kterou jsem zveřejnila před více jak 10 lety na svých původních stránkách Čarodějka. Rozhodla jsem se znovu ji „pustit do světa“, protože její text se mi zdá nadčasový a vhodný právě pro tento vánoční čas.

 

12.12.2005
Dlouho jsem váhala, zda tuto pohádku zveřejnit, je to přece jen má niterná zpověď o vyrovnávání se vztahem, který mne nejprve vnitřně nesmírně zasáhl a zranil, ale poté posílil a hodně posunul dál. A snad právě proto jsem se rozhodla dát vám ji nyní jako malý dárek k Vánocům, protože přichází krásný čas k zastavení se a zamyšlení. Čtěte ji prosím spíš srdcem, kéž vás pohladí, potěší a dá vám aspoň kapku poznání. Krásné Vánoce vám přeje vaše Čarodějka. 

„Všechno je to jen na tobě,“ řekne ten krásný muž. Pak se otočí zády k Čarodějce a odchází. Pomalu přejde přes kamenný most, vstoupí do vrat a s bouchnutím je za sebou zavře. Ještě zarachotí klíč v zámku, klapne západka a pak nastane ticho.
Čarodějka stojí ohromena a stále si opakuje jeho slova: „Vše je to jen na tobě, jen na tobě….“

Pak se ale naráz vzpamatuje. Přeběhne přes kamenný most, který odděluje pevninu od hradu a celou svou vahou se vrhne na vrata. Ale ta se nepohnou ani o píď, jsou z pevného dubového dřeva a z druhé strany je navíc jistí kláda. Pán hradu se moc dobře opevnil a zavřel, aby se k němu nedostal nikdo nepovolaný.
Začne zoufale pěstmi bušit do vrat. „Prosím, prosím otevři, pusť mne dovnitř. Chci tě zpět, i naši Lásku.“
Buší a volá, leč marně. Nikdo neposlouchá, vrata zůstávají k jejím prosbám hluchá.
Vše je to jen na tobě, zní jí v uších jako výsměch. Její ruce jsou brzy celé zkrvavené od toho, jak se snaží překonat tu nepřekonatelnou překážku a tělo má bolavé od toho jak naráží do vrat.
Nakonec, zcela vysílena, ustane ve svém konání, přejde zpět přes most a znavena sedne do trávy.
Vše je to jen na tobě…
Přemýšlí a namáhá svůj mozek, co za klíč ji to ten Muž dal do hlavy. Jak ho vysvobodit z hradu a s ním zachránit jejich velikou, převelikou Lásku, zakletou princeznu. Vykouzlili ji kdysi spolu, jemnou, krásnou a čisťounkou jako zrovna napadený sníh. A oba dva ji společně milovali. Kdysi…

Jenže teď si ji Muž vzal a schoval do svého hradu, do temné černé věže. Chtěl ji mít jen sám pro sebe, měl strach, aby mu Lásku nikdo nevzal.

Když se to Čarodějka dozvěděla, rozběhla se za ním, stále věřila, že Láska je jejich společná, že patří oběma a doufala, že to Muž pochopí.
Ale ten byl neoblomný.
„Láska patří mně, já mám hrad a zázemí, ty nemáš nic, nemáš ji kam schovat. A ona musí být ukrytá, aby jí nikdo neublížil. Víš přece, jak jsou lidé zlí.“
Snažila se mu vysvětlit, že Láska potřebuje volnost a svobodu aby mohla žít, růst, radovat se a dál rozdávat radost.
Vše marné. Muž byl silnější. A než odešel, řekl Čarodějce: „Víš jak Lásku získat zpět, máš tu moc. Stačí jen říci tu kouzelnou větu. Vše je to jen na tobě…“
Nechápe, co měl na mysli, mnohokrát mu přece řekla, že ho miluje. Neví, jakou jinou kouzelnou větu by měla říci.

„Dobrá, nechce mi ji dát po dobrém, budu tedy o Lásku bojovat,“ rozhodne se nakonec Čarodějka.
A protože už zjistila, že holýma rukama hrad nedobude, pořídí si brnění. Těžké a velmi pevné, takové v jakém se dobývají hrady.
Sotva si je však na sebe oblékne, ztratí svou největší sílu, svůj cit. Ten ji dělá takovou, jaká ve skutečnosti je, citlivou, vnímavou, milující. V brnění není ani ženou, ani mužem. Je jen někým, kdo se chce bít. Současně s tím, jak ztratí svůj cit, zapomene, proč si to brnění vlastně navlékla. Vidí jen hrad, dobrá, ten je třeba dobýt. Jenže po chvíli zjistí, že vedle je hrad další, hezčí a mnohem méně opevněný. Tak prmoon-625450_640oč se trápit s nedobytným hradem. Jde tedy a ztečí zdolá hrad jiný. Několikeré mávnutí meče a hrad ji padá k nohám se vším, co v něm je. A i když je toho dost, radost ji to nepřináší žádnou, protože tam chybí to nejdůležitější. Chybí tam Láska!

Čarodějka cítí zoufalé pusto a prázdno ve svém srdci. Její brnění, které ji mělo chránit před zraněním, ji začne nesmírně tížit. A tak ho ze sebe shodí, stejně se ji už nechce dál bojovat, když není o co.

Bez brnění se znovu stává sama sebou. Jemnou citlivou, zranitelnou a toužící.
A ihned se rozpomene na svou velkou Lásku, která je stále zavřená ve věži. Čím více se trápí, tím více se stává citlivou. Začne slyšet svou Lásku i na dálku jak zoufale volá o pomoc. Ale neví jak ji zachránit. Má pocit, že ji z té bolesti pukne srdce.
Jednou, když její trápení začne dosahovat vrcholu, vstoupí do jejích těžkých snů Muž a pošeptá ji tu kouzelnou větu, na kterou ona stále nemůže přijít.
Když se ráno probudí, začne znovu přemýšlet. Pokud vysloví to, nač Muž čeká, zaprodá svou duši, protože půjde proti svému srdci. Jenže on to tak chce, protože se bojí sám sebe, bojí se zranění a nechce sám za sebe zodpovídat. Chce, aby tu zodpovědnost na sebe vzal někdo jiný. Bude ho mít, bude jí patřit ale, …..ale NEBUDE ji milovat.
„Vše je to jen na tobě.“ Znovu do ní naplno udeří současně s její touhou po Lásce.
„Dobře,“ rozhodne se, „udělám to. Udělám vše, abych zachránila Muže i Lásku.“
A tak jde pomalu přes kamenný most, který přehrazuje příkop a dojde až k pevným vratům. Tam se zastaví a znovu se začne sama sebe ptát.

Proč to vše vlastně dělá, proč dělá něco, o čem ví, že ji to zničí? Pro sebe? Ne! Teď už zcela jasně ví, že to není kvůli jejímu rozmaru, kvůli její touze. Ví, že to je kvůli němu, Muži a jeho Lásce. Ona tu konkrétní Lásku už nepotřebuje. Zjistila, že bez ní dokáže žít, protože ona je volná, svobodná, nic a nikdo ji neomezuje. Ale ví, že Muže jeho rozhodnutí zničí, jeho osamělost a nesvoboda ho zničí. Proto a kvůli němu to dělá! Pro záchranu Jeho a Lásky !

A tak se tedy nadechne a k zavřeným vratům z plných plic zavolá tu kouzelnou větu.
V tu chvíli se však stane něco, s čím vůbec nepočítá. Místo aby se po vyřčených slovech rozletěla těžká dubová vrata, pukne Černá věž, ve které je Láska ukryta před světem. Silou energie nezištné lásky, která je nejsilnější ze všeho na světě, pukne, a Láska je opět volná. Je nejvyšší čas, protože už je na pokraji svých sil. Uvězněná Láska nemůže dýchat a žít.
Padne Čarodějce do náruče a obě ví, že Láska jako taková, je zachráněná. Dostala se na svobodu a zpět do srdce k tomu, kdo si ji doopravdy zasloužil.

Jen v nedobytném hradě dál zůstává muž. Opuštěn a uzavřen před světem, sám a sám. Bez Lásky a bez Čarodějky, protože ona už pochopila…
A bude zde tak dlouho, dokud sám nenajde odvahu otevřít vrata svého hradu a vyjít ven, z toho začarovaného kruhu, ven na svobodu, za novou Láskou a jinou mocnou Čarodějkou. Pak bude zachráněn i on.

 

A tak to vše je teď jen a jen na něm…angel-749625_640

Komentáře

Jsem vypravěčka a vyprávím příběhy, které mi diktuje sám život. Jsou v nich aspekty jak vnější - viditelné, tak i ty skryté, které jsem se naučila vnímat. A také jsem průvodkyní temnými údolími i nebeskými výšinami lidské sexuality. Můj příběh najdete zde>>

Zaujal vás můj článek? Chcete vědět více, například co nabízím?

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This