Dnes mne na „fejsbůku“ zaujal post jedné ženy. Psala v něm: „Po nekonečně dlouhé době jsem konečně šťastná, protože jsem našla muže, kvůli kterému stojí za to žít!“

Dříve by mne uvnitř bodlo a řekla bych si: „Au, já chci taky!“

Také jsem ho celý život hledala. Člověka, kvůli kterému bude stát zato žít. Člověka, který mne bude milovat, bude mi ve všem rozumět, bude mne chránit, bude mi oporou, protože bude mojí druhou půlkou duše.

A víte co, jsem celý život nacházela? Jen odrazy svých vlastních chyb a zranění.

To neustále hledání mne stálo obrovskou spoustu sil. Tak moc těch chyb a zranění, které se střádaly skrze celé generace a věky, ve mně bylo.

Až jsem si jednou sedla a začala psát. Roky a roky jsem psala. Všechny příběhy o tomto mém hledání. O tom, co právě prožívám, ale i o tom, co jsem prožila v minulosti. Až jsem se dostala hodně daleko, do minulosti mýtické…

Ten proces psaní trval téměř dvacet let. Ve chvíli, když jsem vše sepsala a vydala, mi bylo přesně 60 let.

A nyní se znovu musím se vrátit k zážitku, který ve mně stále ještě pracuje a všechno mi mění. Já se měním.

Dva měsíce od vydání mého posledního příběhu Všechny odstíny temnoty se mi stalo něco hrozného a současně zázračného.

V noci, jsem se ocitla na podlaze své koupelny a nemohla dýchat.

Mé srdce už bylo ze všeho hledání a práce totálně vyčerpané.

A tam, na té zemi, jsem HO konečně našla. Toho, koho jsem celý život, celé věky hledala!

Našla jsem tam samu sebe.

Nepodlehla jsem strach z infarktu, ze smrti, jen jsem se otevřela světlu a lásce. A mé zablokované srdce se nadechlo a zase začalo bít.

A náhle už nic není jako dřív.

Čím dál více si totiž uvědomuji, že jen kvůli mně samotné stojí za to žít. Že já sama sebe nejvíce miluji. Nikdo jiný mne nemůže více milovat. Já si nejvíce ve všem rozumím, protože vím, kdo jsem a co všechno mám za sebou. Dokážu samu sebe ochránit, když na to přijde. A já sama sobě jsem si oporou.

A říkám si wow! To je naprosto super pocit!

Už nemusím hrát svá nevědomá ovládací dramata, kdy jsem na druhé útočila ze své pozice oběti. Protože už nemám proč.

Skoro to vypadá, že začínám v sobě mít vše, co k dokonalému štěstí potřebuji. A že už nemusím hledat a marně toužit.

Už mohu začít být jen prostě a jednoduše šťastná.

 

[content id=1296][/content]